Takový zájem v Babicích asi nečekali. Přijeli i lidé z jiných okresů. Svou starou škodovku parkuji za dodávkou z Přerova, ještě před ní stojí peugeot s logem brněnské firmy. Do něj nastupuje rodinka s igelitovými sáčky plnými jitrnic a koleček tlačenky. Řidič ještě hltá poslední sousto jakési pochutiny a přitom startuje vozidlo. V dřevěných vratech areálu Na Mýtince se míjím se stařenkou v šedém zimním kabátě. Těžce se opírá o černou hůlku, ale v druhé ruce statečně táhne napěchovanou igelitku Albert. Tuším, že je plná ovarů, masa a jiných pochoutek. Doufám, že na mne zbyla aspoň jedna jitrnička…

„Teď se jezdí na zabijačku? Jitrnice už došly, tlačenek máme pár posledních," ničí mé naděje hned u vchodu Miroslav Bezdíček, kamarád, který mne na vepřové hody Na Mýtince pozval. Pokračuje sice v kázání o mém pozdním příjezdu, ale přitom mne táhne dovnitř.

„Nejdřív si dáme štamprlu," vede mne po zápraží krásně opraveného areálu do útrob stavení. Po očku obdivuji žlutou fasádu, novou střechu i stylová okna. V přední místnosti stojí rozesmátý muž v řeznické zástěře a porcuje vařené maso, které pečlivě skládá do plastových misek. Zároveň oknem sleduje dění venku, kde mezi stánky s dobrotami korzuje několik desítek návštěvníků. Téměř všichni něco přežvykují nebo popíjí. To už kráčím do druhé, příjemně vytopené místnosti s dřevěnými stoly a lavicemi. Sedám si na tu rohovou a než si svléknu zimní bundu, mám v ruce tu slibovanou štamrpličku. A druhá ji následuje vzápětí.

„To jste těch jitrnic tedy moc neudělali, když už vám došly," utrousím zklamaně k osazenstvu stolu. To jsem ale těžce narazil! Vzápětí totiž zjišťuji, že sympatická dáma v zeleném roláku, vedle které jsem se posadil, je nová starostka Babic Martina Horňáková. „Že ne? Naši řezníci to počítali a bylo jich 239. Ale musíte prostě jezdit dřív," uzemnila mne s milým úsměvem a na revanš mi nabízí domácí medovník. „Na zabijačce nesmí chybět něco sladkého. Tak si dejte. To jsem pekla až do noci," přistrkuje mi plný talíř sladkých klínků.

Když má doporučit tu nejlepší zabijačkovou specialitu, tak trochu znejistí. „Já jsem toho dnes ještě moc neochutnala. Měla jsem kolečko jitrničky a včera kousek jazyku a jater. Ta játra byla ale fakt vynikající," popisuje své gurmánské zážitky s tím, že po třech dnech práce pořádání celé akce ani moc nemá chuť. Bourat maso totiž trojice řezníků s pomocníky začala už ve čtvrtek. „V pátek od rána vyráběli tlačenky, jitrnice a jelítkový prejt. Začínali dělat v sedm ráno a končilo se v deset večer," doplňuje starostku její parťačka z radnice, místostarostka Miroslava Maňásková s tím, že spoustu práce měli i pomocníci.

„Vždyť se spotřebovalo třicet kilo krup a deset kilo česneku," vypočítává místostarostka. Do místnosti se vchází zahřát děvčata, která venku ve stáncích prodávají tlačenku. Otevřenými dveřmi se ke mně donesou tóny kapely, která v areálu vyhrává. Muzikanti s legendárními zmijovkami na hlavách stojí pod bílým přístřeškem a hrají postávajícím lidem jako o duši. Lavice na nádvoříčku jsou ale vesměs prázdné. Na posedávání je zima. Ale ne taková, aby si chlapi k ovárku nedopřáli pivo. „Příští rok budeme muset pořídit více masa," šeptla mi starostka, když obcházíme stánky a je zjevné, že zbytek specialit brzy dojde.