Arturo Sosa, generál jezuitského řádu, jehož jste členem, vás v polovině loňského listopadu jmenoval provinciálem, tedy nejvyšším představeným jezuitů v České republice. Tím ukončil vaše bezmála šestnáctileté působení v poutním Velehradě, kde jste vedl farnost od 1. dubna 2003. Jakou stopu ve vás tento dlouholetý pobyt zanechal a v čem je po této době jiný váš pohled na lokalitu spojenou s odkazem věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje i s návštěvou papeže Jana Pavla II.?

Přicházel jsem na Velehrad s posláním být farářem této farnosti a představeným místní komunity jezuitů. Setkal jsem se s velkou vstřícností farníků a obyvatel Velehradu a přilehlých obcí Modrá, Tupesy a Salaš. Až postupně jsem začal vnímat, že Velehrad je v některých chvílích více poutní místo než farnost. Objevoval jsem, že sem směřují kroky tisíc poutníků nejen z naší vlasti, ale mnohdy také ze vzdáleného zahraničí. A tomu bylo třeba přizpůsobit i styl práce. Péče o farníky se musela skloubit s péčí o poutníky a také turisty. Což se projevilo zejména tím, že jsme začali lidem nabízet prohlídku baziliky s průvodcem. Takto bylo možné vetkávat do lidí poznání o Velehradu, o jeho významu a duchovních hodnotách. Velehrad je místo, kde jsou kořeny naší víry, našeho písemnictví, naší kultury. Být u tohoto pramene je nesmírně obohacující. Na jednom nápisu na nádvoří stojí: U pramene je voda nejčistší. Jsem vděčný za to, že jsem skoro 16 let mohl být tady a pít z tohoto pramene. Vnímám až doposud, že se Bůh člověka na tomto místě dotýká, posiluje ho ve víře a nechává ho dozrávat do plnosti. Myslím, že tuto zkušenost s Velehradem může udělat každý, kdo tady nějakou dobu pobývá.



Byl jste aktérem a zároveň také svědkem obnovy poutního areálu na Velehradě. V rozhovoru pro web Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova jste řekl, že nejste odborníkem na stavebnictví a opravy budov. Vždy v pravý čas se ale našli lidé, kteří nastoupili, aby pomohli dílo tvořit. Zajisté jste měl na mysli rovněž Věru Homoláčovou – kooordinátorku projektu Velehrad – centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy, v rámci něhož a zejména díky finanční podpoře ze zemí Evropské unie se Velehrad mohl důstojně připravit na oslavu jubilea 1150 let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. Jak jste především coby duchovní člověk vnímal ten materiální frmol, který se doslova valil kolem vás…

Bazilika na Velehradě mě vždycky fascinovala svou velikostí. Hned při mém nástupu sem ale bylo vidět, že tento vzácný stánek Boží je v dosti neutěšeném stavu. Bylo jasné, že má-li být Velehrad opravdu poutním místem evropského nebo světového formátu, musí se mnohé změnit. A tak se začalo opravovat. Jak bazilika zvnějšku, tak vevnitř, tak i podzemí, stejně tak i celé nádvoří s ambitem a novými WC a nástupem do areálu. Nebýt Věry Homoláčové a jejího manžela Josefa, kteří se rozhodli pomoci Velehradu a obětovat svůj čas a znalosti pro něj, nic z toho by nebylo. Díky tomu, že jsem se na ně mohl plně spolehnout, mohl jsem se já plně věnovat své pastorační a kněžské práci. Vnímal jsem, že to, že oni tady jsou a následně, že vždycky přišli lidé, které jsme potřebovali, aby nám pomáhali, aby opravy mohly probíhat, že to je Boží dílo, Boží vedení, Boží dar. Bůh tady na Velehradě jasně ukazoval, že je mocný Bůh, a že žije mezi námi a že pro něho neexistují neřešitelné situace. Velké poděkování patří všem, kdo se do oprav na jakékoli úrovni zapojili. To je to, co ve mně v celé té době rezonovalo: vděčnost Pánu Bohu, že vše tak dobře řídí.

Pocházíte z Čeladné, ale v rámci studií vás osud zavál na dva roky do Innsbrucku a poté na půl roku do filipínské Manily. Co jste si z obou pobytů tehdy odnesl nejen jako budoucí kněz, ale také jako obyčejný člověk?

Pobyty mi přinesly rozšíření mého pohledu na svět a vděčnost za to, že je svět tak krásný a rozmanitý. Innsbruck znamenal pro mě první kontakt se světovým Tovaryšstvem a také pomáhal v odblokování negativ, ve kterých jsme tady za komunistického režimu žili. Mezi Filipínci se velmi dobře žije. Jsou velmi přátelští, milí a pozorní lidé. Učí člověka tomu umění, aby druhým bylo se mnou dobře. Co mě velmi zarazilo, jsou obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými. Nemajetní a chudí ale berou svou situaci s jakousi odevzdaností.

V následujících dnech se přesunete do Prahy, odkud budete v naší zemi řídit coby nejvyšší představený řád Tovaryšstva Ježíšova, jehož členem je také hlava katolické církve papež František. Kolik jezuitů v ČR vůbec působí a jakého cíle byste chtěl coby jejich nejvýše postavený během svého provinciálského mandátu dosáhnout?

Naše Česká provincie má nyní 51 členů. Myslím, že ve službě provinciála je důležité, aby napomáhal vytvářet společenství pokoje a radosti mezi těmi, kdo do provincie patří. Aby v takto prožívaném společenství pak naše služba lidem přinášela užitek.



Na místo faráře se na Velehrad přesouvá z nedalekého, rovněž významného, moravského poutního místa, Svatého Hostýna, váš spoluřeholník, jezuita Josef Čunek. Je nějaký specifický důvod, proč do této farnosti na Slovácko místo vás míří právě on, případně v čem by mohl na vaši zdejší činnost navázat.

Nemá to žádný strategický důvod. Míří sem on, protože on jediný je vlastně v této chvíli lehce přeložitelný  ze svého současného místa sem na Velehrad. Věřím, že po přestěhování naváže na to, co se ve farnosti děje a bude to dále ke chvále Boží a užitku lidských duší rozvíjet. Jedna z věcí, kterou by mohl ke kráse Velehradu přidat, je vyzdobit ambit u hlavní cesty mozaikami P. M. I. Rupnika SJ, jak je to už delší čas plánováno. Třeba se mu to podaří. Bylo by to skvělé.

Vizitka Petra Přádky
P. Petr Přádka SJ se narodil 16. dubna 1961 v Čeladné. Už během studia na základní škole vnímal v sobě volání ke kněžské službě. Do řádu vstoupil tajně 31. července 1980. Teologii vystudoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a kněžské svěcení přijal v Olomouci 27. června 1987 z rukou tehdejšího biskupa - apoštolského administrátora olomouckého Josefa Vrany. Jeho prvním kaplanským místem byl Frýdek, pak se stal administrátorem v Mohelnici. Po revoluci byl pět let spirituálem biskupského gymnázia v Brně. Dva roky studoval postgraduálně pastorální teologii v Innsbrucku a poté se přesunul na půl roku do filipínské Manily, kde absolvoval závěrečnou část své řeholní formace. Poslední sliby složil 8. prosince 1999 a tři roky pak zastával funkci rektora pražského kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí. Od 1. dubna 2003 působí jako farář římskokatolické farnosti při bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě a jako superior tamní jezuitské komunity.