Dnes mě pozval na jedno ze svých pracovišť, totiž na krásný hlucký hřbitov. Už z dálky vidím pana Žanku, statného muže s širokým úsměvem, jak v družném rozhovoru rozveseluje nejednoho návštěvníka tamního hřbitova.

Svou kariérní dráhu zahájil v roce 2009.

Neměl práci, udělal si kurz

„Tehdy přišla krize, neměl jsem práci a naskytla se mi možnost dělat hrobníka, tak jsem ji po absolvování kurzu vzal. Postupem času mě tato profese začala velmi bavit. Nicméně postupem času se ukázala i odvrácená stránka tohoto povolání, totiž počasí,“ vzpomíná na své hrobařské začátky pan Žanka.

Zároveň obhospodařuje hned několik hřbitovů v okolí.

„Nejvíc se mi líbí hřbitov v Boršicích. Mají tam krásně udělané uličky. Naopak hřbitov, který se mi vůbec nelíbí, je ten ve Strání. Tam je to staré a neuspořádané, takže se některým může stát, že omylem šlápnou na hrob,“ konstatuje Žanka.

Co se počasí týče, nemají to hrobníci vůbec jednoduché. Řídí se podle toho, kdo kdy umře, nikoliv podle toho, jak venku zrovna je.

„Když prší nebo sněží, je to na kočku. V zimě nás třeba trápí zmrzlá půda. Tento problém řešíme především sbíječkou. Naopak v létě vyjíždíme už brzy ráno, třeba ve čtyři hodiny, abychom se nemuseli péct na poledním slunci,“ detailně vysvětluje usměvavý hrobař.

Dodává však, že velkým problémem je také spodní voda. Dle nového pohřebního zákona totiž na místě, kde se voda objeví, už se nesmí dál kopat.

Práce pro něj není jen nutným zlem, má ji přímo rád.

„Není to tak, že jakmile opustím hřbitovní bránu, tak už na práci nemyslím, naopak mimo pracovní dobu se také rád procházím po hřbitově. Dokonce se tato profesní deformace týká i dovolených. Příští týden odjíždíme s rodinou na Slovensko a já teď vím, že si určitě chci prohlédnout tamní hřbitovy,“ se smíchem prohlašuje sympatický hrobník.

Jeho práce je fyzicky velmi vyčerpávající. „Hlásí se nám sem lidé i na brigádu. Většinou je to spíše ze zvědavosti. Jakmile však zjistí, že vykopat jámu je náročné, často brzy odcházejí,“ dodává hrobař.

Nejtrpčejší je pohřbívání dětí

Jeho profese však kromě fyzické námahy zahrnuje i tu psychickou.

„Nejtrpčejším okamžikem je určitě pohřbívání dětí, je to opravdu velmi smutné,“ zamyšleně přiznává pan Žanka, když se zastavujeme u jednoho z hrobů, kde je pochováno novorozeně.

Hrobařinu dřív, podle jeho slov, dělali především alkoholici a kriminálníci. Této nálepky se pan Žanka snaží tuto profesi zbavit. A daří se mu. Vzhledem k jeho dobrosrdečnosti a profesionálnímu přístupu si jej region oblíbil a on se tak za těch takřka 10 let stal místní celebritou.

Autorka: Kateřina Večeřová