Aby to čtenáři měli pěkně postupně a srozumitelně srovnané, musím se vrátit o rok nazpět, tedy do poloviny prosince 2015, kdy jsi v Ushuaii, označované za nejjižnější město na světě, v argentinské Ohňové zemi, začínal svoji 12 731 kilometrů dlouhou cestu na na cykloskladačce podél západního pobřeží Jižní Ameriky na sever přes vrcholky And až do kolumbijského Medellinu. Jaký to je rozdíl mezi tím, jak sis zdolání jihoamerického kontinentu představoval a tím, jaké to ve skutečnosti bylo?

Pár informací jsem si o Jižní Americe samozřejmě zjistil dřív, než jsem se tam dostal, takže převládaly obavy nad klidnou dovolenou. Je to hodně specifická krajina a nejen ty vysoké nadmořské výšky trápí každého jinak. Takže se dočteš, jak lidi trpí, jak se jim tam nelíbilo a jinde třeba zase ano. Pak jsi ale tam, okolí působí jen na tebe a říkáš si, že to není zas taková hrůza. Ve většině případů u mě nějakým zvláštním způsobem funguje pravidlo, tam kde se líbí ostatním, se nelíbilo, nebo aspoň ne tak moc mně. Třeba takové úžasné Peru, nebo levná Kolumbie nebyly pro mě tak úžasné a levné země. To samé se dá říct o známé jediné silnici vedoucí skrz Patagonií, zvané Caraterra Austral. Byla pěkná, okolí hezké, ale ještě hezčí a nádhernější to bylo před a po. Teď s odstupem času můžu říct, že jsem měl štěstí na počasí, na lidi, na kolo a na své zdraví. V mnoha případech kdyby jedna z uvedených věcí selhala, vzpomínal bych na ten lehký, krásně barevný přejezd pětikilometrového sedla trochu jinak. Každopádně Jižní Amerika naplnila mé očekávání a vryla se hluboko do mé paměti.

Úžasná byla tvá závěrečná červnová bilance. Celkem 905 hodin strávených v sedle kola, 174 dnů na cestě. To jsi musel určitě pokořit několik svých osobáků a zároveň docela masakroidním způsobem otestovat celou řadu částí svého těla…

Své rekordy si moc do deníčku po nocích nezapisuju, ale fakt je, že mě Andy donutily sáhnout na hodně hluboké dno mých možností a nejednou jsem v totální vyšťavenosti nevěděl, co se to se mnou děje. Ono by se to dalo jet trošku delší dobu, nehrotit to tak, ale já si prostě rád na kole zajezdím a představa, že vstanu ze spacáku kvůli pouhým pěti hodinám v sedle mě nudí. Takže to pak tlačíš od rána do noci a polomrtvý uléháš večer do toho spacáku, který jsi opustil před dvanácti hodinami, ovšem s pocitem dobře vykonané práce. Ale mezi můj hlavní rekord, za který jsem na nás (mě a skladačku pozn. red.) pyšný, je výjezd a výtlač na nejvyšší pomyslnou silnici na světě, do sedla Uturuncu, ve výšce 5800 metrů nad mořem. Na skládačku je to krásný výkon a pro mě neskutečná výška, ve které jsem nikdy netušil že budu. No a když zažiješ něco takového a bezpečně se vrátíš dolů, tak si začneš víc věřit, začneš skládačce víc věřit a všechno, i když podobně těžké, je hned o moc lehčí. A tady o tom to je, o té hlavě, která ovládá naprostou většinu všeho, co děláme a dokážeme. Tělo vydrží strašně moc, víc než si myslíme, když mu to vyklidněná a vyrovnaná hlava přikáže. Bez takové podpory bychom kolo ani nesložili do krabice a neodletěli hledat štěstí na druhý konec světa.

Píšeš, že jsi tam spal celkem devětadvacetkrát za peníze, na kolik tě přišla ta nejdražší noc a kde to bylo?

Když se nějakým záhadným způsobem nedalo zakempovat někde grátis za benzinkou, tak jsem si s pomocí místních našel nejlevnější ubytko v rámci pár dolarů za noc. Tuším že nejdražší byly poslední noci v Medelínu, kde jsem se připravoval na přelet do Panamy a tam platil asi 250 korun za noc, což mě donutilo přebukovat letenku o pár dní dřív…

Celou cestu Miroslava Šlégla po Jižní Americe jsme SLEDOVALI ZDE

Do toho jsi urazil 850 kilometrů stopem v osmi druzích vozidel. Ve kterém se cestovalo nejpohodlněji a na korbě kterého to byl horor?

Nejpohodlnější bylo určitě hned to první vozidlo, do kterého jsem utekl před nikdy nekončícím strašným větrem v Ohňové zemi. Ten pocit, když jsme naložili kolo a zavřeli za sebou dveře, nezapomenu. Absolutní ticho, klídek. Za oknem fučel boční vítr 70km za hodinu a já jsem vyšťavený sledoval jaký je motor krásný vynález. Nejdivočejší byl stop náklaďáku a jízda na korbě spolu s místními v kaňonu v Peru skrz neosvětlené úzké tunely. Řidič nepochybně využíval přednosti velkého auta a za pomoci klaksonu se řítil skrz černou, zaprášenou tmu za svým cílem. Z tohoto stopu si skládačka nese jizvu do dnes…

Osm deštivých dnů v Ekvadoru, to musel být také solidní opruz, kde jsi déšť přečkával?

Tušil jsem že v tropech sem tam zaprší a pokaždé tomu tak bylo odpoledne. Takže jsem se snažil startovat co nejdřív a ujet co je potřeba v nejkratší době. Po poledni se obloha zatáhla a přišel liják. Když jsem to nestihl, tak se dalo jet i v dešti, který krásně chladil. Tam je stejně tak vysoká vlhkost, že jsi celý den v mokrém ať už je to pot, nebo déšť.

Jak jsi přežil nejnižší teplotu –9 stupňů celsia a kde to bylo?

Bylo to v noci hned při prvním výjezdu na sedlo mezi Argentinou a Chile ve vysce 4100 metrů. Už jak slunce zapadlo, tak teplota letěla dolů, a tak jsem se na to nachystal. Čepice, rukavice, teplé ponožky, zalézt do spacáku a myslet na ráno.

Celkem sto padesátkrát jsi tam měl k večeři tuňáka s rýží nebo špagetami… Jak dlouho tuto kombinaci jídla nebudeš muset cítit?

S touto kombinací jsem směle pokračoval další půlrok a i když teď v Africe tuňák nebyl, tak mně nechybí, ale ani nevadí. Nějak jsem se s touto rybou sžil.

Spousta zážitků v Jižní Americe ti určitě pomohla vytvořit si docela podrobný pohled na obyvatele tohoto kontinentu. Ve které jeho zemi byli lidé nejpohodovější, a za kterými bys tam znovu nemusel?

Ve všech zemích byli lidé spíš hodní než nehodní, ale nejvíc pitomců žije v Peru. Tam jsou lidi nějak omezení, limitovaní asi těma horama a moc rozumu a dobrého chování k cizincům nepobrali. Naproti tomu jeho jižní soused Bolívie se může pyšnit dobrým a veselým obyvatelstvem, které se snaží být světu otevřené a nápomocné. Ale ani ti nejhorší lidi, které jsem potkal, mě nedonutili, abych se třeba do Peru nechtěl jednou vrátit.

Na které setkání s turisty z Evropy vzpomínáš nejraději?

Nejlíp se mi jelo s dvojičkou táta a syn z Německa, se kterými jsem si pěkně sedl a projeli jsme spolu kus Bolívie. Všichni ostatní lidé od nás z Evropy byli perfektní ať už cestovali na kole, na motorce nebo v autech a těším se, až je navštívím někde u nich doma. Největším hrdinou ale pro mě zůstane Frantík (Francouz pozn. red.), který mi v La Pazu pomohl dát dohromady pošramocenou skládačku a precizně odvedená práce drží dodnes.

Jihoamerické finále své cesty v Medelínu, vyhlášené baště drogových gangů, jsi absolvoval po půl roce šlapání do pedálů. Která část kola kolabovala nejčastěji, a co bys na své skládačce chtěl vyzvednout, jako její TOP přednost?

Asi ani není nic, co často kolabovalo. Spíš se únavou a použitím materiálu objevovaly nové poruchy, které bych ale spočítal na prstech jedné ruky. A tady tato nesmrtelnost je i největší přednost celého systému na dvou kolech, rozkrojených uprostřed.

Slovácký deník informoval o tvém obdivuhodném putování jihoamerickým kontinentem každý pátek, ty jsi se však dělil o své zážitky také na sociálních sítích, jak jsi touto optikou vnímal podporu své cesty?

Moc často jsem on-line nebýval, ale pokaždé, když jsem se dostal někam, a k té kouzelné anténě se značkou Wifi se připojil, dělaly mi komentáře a různé druhy povzbuzování strašnou radost. Když cestuješ sám, tak takové zprávy z domova jsou silnou vodou na mlýn.

Z Panamy jsi se ale nakonec vydal na další kontinenty a svou cestu sis prodloužil o dalších šest měsíců, kudy jsi šlapal do pedálů a jaké zážitky si přivážíš z druhé půli roku 2016?

Když jsem se ocitl v Panamě a viděl Mexiko v mapě tak nebezpečně blízko, musel jsem prodlužovat. Všechno fungovalo, cesta mě bavila, nic mě netáhlo domů, spíše naopak kupředu. Celkem jsem šetřil a utratil o dost míň než jsem plánoval, takže jsem začal kupovat letenky tam, kde jsem buď ještě nebyl, nebo kde by se mě líbilo. Bylo léto, nejlepší doba na odjezd z tropů a na návštěvu studeného severu. Takže má cesta pokračovala z Kostariky přeletem na Aljašku, ze které jsem během července a srpna sjel dolů do San Franciska. Tam už jednou má cyklocesta končila, a tak jsem zamířil na východ, na Hawai. To není pro cyklisty příliš oblíbené místo, kvůli všemu drahému a turisty přelidněnému. Pro mě ale zase platilo mé pravidlo a Hawaj, konkrétně Velký ostrov a Oahu, byli pro mě nádherným místem a už se těším, až se tam zase podívám. Z Hawaje jsem si to střihl ještě východněji do Japonska a po třech týdnech v zemi, kde jsem se moc dobře necítil, jsem si dal jako dárek za dobře vykonanou práci Australii. Tím jsme se se skládačkou projeli po čtyřech kontinentech z pěti, a tak jsme Afriku museli alespoň okoštovat a je úplně nádherná.

Velkou část uplynulého roku jsi prožil na jižní polokouli, v čem se liší tamní hvězdné nebe od toho, které můžeme vidět u nás v Evropě?

Hlavně v těch odlehlých končinách a vysokých výškách uvidíš večer nad sebou něco, co tě absolutně ohromí a pod čím se ti tají dech.

Tvůj výjezd měl také dobročinný rozměr, tvůj spolužák, fotbalista Michal Kadlec, fotbalový brankář Petr Čech i Hradišťan Petr Zámečník ti každý slíbili věnovat pět korun za každý ujetý kilometr, můžeš tedy zhruba spočítat kolik jsi do druhé půli prosince 2016 našlapal kilometrů a zhruba jaká částka by měla pomoct potřebným a komu konkrétně by to mělo být?

Kam rozdělíme vyjeté peníze, se rozhodneme v pátek 23. prosince na náměstí v Hradisti. Částka se pohybuje kolem 200 tisíc korun, tak doufám, že uděláme na Vánoce pár lidem radost.

Z Prahy tě čeká závěrečná jízda na kole domů na Slovácko do Uherského Hradiště. Určitě se bude hodně lišit od těch, které jsi v horku a po šotolinových vozovkách absolvoval v uplynulých dvanácti měsících. Co ti tvůj celoroční výjezd na skládacím bicyklu dal?

Dal víc než vzal, i když na začátku to bylo opačně. Vzal všechno, doma po mně nezůstalo nic, což se ale musí respektovat, a tak nějak to k dlouhému cestování patří. Teď jen můžu využít to, co mi dal, ty neskutečné vzpomínky, zážitky, zkušenosti a hlavně horu nových lidí z celého světa, se kterými jsem zkřížil cestu. A to je něco, čeho si nejvíc vážím a na normální dovolené se nezažije.

Co ti z této cesty bude doma na Slovácku chybět ze všeho nejvíc?

Volnost, svoboda pohybu, dělat si co chceš, jak chceš a kdykoliv chceš. Jenom ten pocit, který tady na cestě dělám dennodenně, kdy vyšťavený, hladový a žíznivý dojedeš k místnímu marketu, koupíš si něco dobrého na zub, sedneš si před ten obchod na zem a naráz všechno do sebe nacpeš za přítomnosti vyděšených výrazů kolem jdoucích, ten bude chybět.

Jaké jsou tvé další plány a kam tě potáhnou tvá toulavá šlapátka v příštích letech?

Myslel jsem, že když si toho projedu tolik a nad rámec svých plánů a možností, tak dojedu vyklidněný domů s žádnou další vizí, ale opak je pravdou. Mám v hlavě tolik destinací, kam se buď musím vrátit, nebo konečně se podívat, že nevím, co dřív. Ještě že budu prvních pár let limitovaný finančně a zajedu si maximálně na Malou Fatru, na kterou se těším, jako nikdy.

Jednatřicetiletý Miroslav Šlegl z Uherského Hradiště projel na svém skládačkovém kole Jižní Amerikou 12 731 kilometrů. Jeho jízda byla mimo jiné dobročinnou aktivitou, která vynesla peníze pro potřebné. Ty budou v pátek 23. prosince po 15. hodině na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti předány adresátům, a to přímo z rukou hradišťského cestovatele.

V Jižní Americe strávil v sedle kola 905 hodin. Celkem 28× měl volný den, 150× měl na večeři tuňáka, 70 000 korun činily jeho celkové náklady z Ushuaia do Medellinu. Stopem ujel 850 km v osmi druzích vozidel. 2× tam zažil pocit nebezpečí (jednou setkání s lamou tváří v tvář a jednou úprk před rozdivočelými černochy). Nejvyšší nocleh ve 4 720 m. n. m. Nejvyšší sedlo, kam se vyškrábal bylo v 5 760 m. n. m. 3500 km ujel po šotolině. Nejdelší etapa měřila 178 km. V Ekvadoru zažil 8 deštivých dnů. Nejnižší teplota –9 C. Nejvyšší rychlost 72km/h, nejdelší kopec 58 km, 5× měl defekt, 3× měnil brzdové destičky.