Sobotní hon zvaný babský byl tak trochu odplatou dvaadvaceti střelcům ze sdružení za odvedenou práci, ale také několikaletou tradicí.

„Při posledním honu v roce chceme vytáhnout do revíru naše ženy, aby si na vlastní kůži zkusily, jaké je to chodit v členitém a v po dešti rozbahněném terénu,“ okomentoval tradiční babský hon hospodář staroměstských myslivců Pavel Pluhař.

Podotkl, že hon je také poděkováním nimrodů svým životním partnerkám nebo přítelkyním za to, že mají pro své muže v zelených kamizolách pochopení, když místo toho, aby se jim a jejich rodinám věnovali, vyrážejí o svém volném čase do revíru. Jen velmi sporadicky s puškou přes rameno, ale nakrmit zvěř, budovat či opravovat myslivecká zařízení nebo brigádničit ve prospěch přírody.

Když se myslivci, honci i pozvané ženy sešli v sobotu ráno na nádvoří polního mlýna ve Staré Městě ve sváteční náladě a v předtuše vzrušujících zážitků z lovu, museli se střelci nejprve podrobit dechové zkoušce na alkohol. Obstáli všichni.

Teprve poté zazněl nádvořím polního mlýna trubky hlas Miroslava Čechmánka, několik informací o organizaci honu z úst předsedy MS Lípa Miroslava Horkého a jasné pokyny Pavla Pluhaře, hospodáře sdružení, udávající, že se bude střílet zajíc, bažant a škodná zvěř zákonem povolená.

„Pravidla byla jasná a snažili jsme se je dodržovat jako zákon,“ potvrdil šestačtyřicetiletý nimrod Vlastimil Kaštánek mladší.

Ačkoliv je jeho manželka také myslivkyně a mohla by si na honu zastřílet, tentokrát se rozhodla jít na lov beze zbraně, a to jako honečka.

„A nebyl to žádný med, protože včera odpoledne a v noci na dnešek dost pršelo. Nejvíce nám dala zabrat čerstvá oranice. Gumovky měli honci a střelci jednu kouli bláta,“ bědovala Jaroslava Kaštánková.

Ani s únavou v rozblácených lečích v přírodě neopustila účastníky honu dobrá nálada, byť na výřadu skončilo jenom šest ušáků a tři bažantí kohouti.

„Ulovili jsme pouze devět bažantích kohoutů, zajíce žádného. Naše honitba je protkána silnicemi, lidé do ní chodí na procházky se svými psy, takže v ní nemá zvěř moc klidu,“ posteskl si Pluhař.

Souhlasně mu přikyvoval šestaosmdesátiletý nimrod Jan Junaštík. „Kde jsou ty časy, když se v našem revíru střílelo tři sta zajíců,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety Junaštík.

Na srnčí a jelení zvěř bych nedokázala vystřelit, tvrdí nimrodka

Každý lov má svá předem stanovená pravidla. Měl ho i sobotní babský hon, který už hezkou řádku let pořádá na sklonku loveckých žní myslivecké sdružení Lípa Staré Město.

Někde uprostřed první řady střelců, kterých se na druhém, ale také posledním letošním honu staroměstského sdružení sešly víc než dvě desítky, stáli s puškami přes rameno manželé Panáčkovi ze Salaše, oba příslušníci Hubertova cechu.

Čtyřiasedmdesátiletý Josef, který v červenci 1976 vystřílel v kanadském Montrealu na skeetu zlatou olympijskou medaili a osmašedesátiletá Zdeňka, která je už dvaačtyřicet let držitelkou platného loveckého lístku.

„Na mysliveckou maturitu mě manžel dobře připravil. Ostatně, první lovecký lístek měl od roku 1956 a od té doby je členem mysliveckého sdružení ve Starém Městě,“ prozradila jeho manželka a myslivkyně Zdeňka.

Netajila se tím, že její první zbraní byla hamerleska, dnes vlastní samonabíjecí brokovnici, takzvaný automat.

„Do řad myslivců mě přitáhl manžel, ale lásku ke zvěři a přírodě jsem měla v krvi po svém stařečkovi. To byl nimrod tělem i duší,“ potvrdila Panáčková.

S úsměvem zavzpomínala na to, jak stařečkova manželka zakopala před druhou světovou válkou jeho zbraně kdesi na zahradě, ale po válce je už rodina na ní najít nemohla.

Řeč se pak stočila ke zvěři, konkrétně ke koroptvím, kterých je v regionu jako šafránu. „V roce 1969 jsem byla na svém prvním honu, a tím byly právě koroptve. Ty tam jsou časy, kdy po skončeném honu byly na výřadech desítky, ba i stovky zajíců a bažantů. Nad takovými stavy ulovené zvěře srdce usedalo,“ vzpomíná s trochou nostalgie Panáčková, která si žádnou evidenci o ulovených ušácích, koroptvích, bažantích krasavcích či škodné zvěři nevede.

Divočáka by prý snad skolila

„Na drobnou zvěř pernatou a srstnatou si při honech ráda vystřelím, ale na srnce nebo jelena bych vystřelit nemohla. Divočáka, toho bych snad skolila,“ připouští salašská nimrodka.

Josef Panáček tvrdí, že jeho manželka někdy střílí líp než průměrný myslivec mužského rodu.

„Zdeňka letos dokonce při střelbě na asfaltové terče na baterii porazila i ostřílené nimrody. Když si vyrazíme kondičně zastřílet na nějakou mysliveckou střelnici, já si dám tři položky na skeetu, manželka jednu na baterii,“ končí rozhovor Josef Panáček.

Na velké řeči nebyl čas, protože myslivce zval ke slavnostnímu zahájení babského honu hlas borlice.