Se Slováckým deníkem na tyto začátky zavzpomínal a mimo jiné také prozradil, co má víno společné s kardiovaskulárními chorobami nebo co znamenalo zakládat Kardiocentrum v době normalizace.

Nemohu se ubránit úvodní otázce na vaše lékařské začátky v Uherském Hradišti. Jak vzpomínáte na dobu svého prvního působení po studium medicíny?

Své první medicínské kroky jsem uskutečnil v tak zvaném „skleňáku“ v Uherském Hradišti. Nastoupili jsme tam i s manželkou na dětské oddělení k panu docentu Palackému. Byla to úžasná škola, protože pan docent vedl oddělení ve stylu kliniky a úzce jsme spolupracovali s dalším výjimečným klinickým oddělením na Palackého Universitě v Olomouci, které vedl docent Mores. Když hodnotím obě osobnosti i jejich oddělení z dnešního pohledu, to znamená po více než padesáti letech, musím přiznat, že jsem měl nesmírné štěstí, že jsem svoji medicínskou kariéru začínal na pracovišti vedeném docentem Palackým. V té době tam byly ještě řádové sestry, sice už pokročilého věku, ale nesmírně oddané pacientům a svojí činnosti. Pro nás bylo ohromné, že nás zaučovaly nenápadně ale pečlivě. Vzpomínám na ně s úctou a vděčností.

Kdo byl tehdy společně s vámi v lékařském týmu a jak byste zhodnotil tehdejší situaci v oboru kardiologie u nás?

Pan docent Palacký měl rovněž životní štěstí, že on, klinicky zaměřený primář oddělení, měl na svém pracovišti doktorku Olgu Kašpárkovou, která byla o deset let starší než my, byla svobodná a jejím životem bylo dětské oddělení. Od ní jsme se naučili nejen praktickou medicínu, ale také lékařskou etiku. Stali jsme se celoživotními přáteli. Kromě doktorky Kašpárkové pracoval na dětském oddělení ještě lékař Káňa, který kromě medicíny miloval sport a běhal kolem Moravy. Ten však emigroval velmi brzy do Spojených států. Na dětském oddělení jsem měl ještě možnost poznat nynějšího profesora Zapletala, který se mnou pracoval i v Praze nebo profesora Hyánka, který stále pracuje v Nemocnici na Homolce. Dětská kardiologie v té době byla zaměřena na diagnostiku a léčení srdečních postižení revmatickou horečkou. Stavěly se léčebny pro tyto děti a o vrozených vadách jsme sice věděli, ale nebyly těžištěm zájmu.

Jestli se nemýlím, odsud z Moravy pramení i vaše láska k vínu?

Vínu jsem skutečně začal rozumět až v Uherském Hradišti. Já jsem se totiž narodil ve Zborovicích na Moravě, ale na té straně Chřibů, kde se rodily trnky, ale žádné hrozny. Mým vinařským učitelem byl primář infekčního oddělení Rudolf Váňa, který byl milovníkem vína. Říkal mi, že přece nemohu říct vinaři, kterému jsem ošetřoval dítě, že nerozumím vínu, když on vybíral to nejlepší, které by mi přinesl.

Velice mě zaujala vaše odpověď v jednom rozhovoru, že dnešní doba už je tak silně orientovaná na peníze, že by váš unikátní projekt vytvoření prvního dětského kardiologického centra na světě dnes už neměl šanci vzniknout. Myslel jste to vážně?

To myslím naprosto vážně, i když musím připustit, že kdyby tato situace vznikla, tak bych asi hledal cesty jak svůj sen o kardiocentru uskutečnit i v dnešních podmínkách.

Jistě jste tehdy musel při své práci pociťovat výrazné tlaky politiky, prožívat především personální dopad normalizace, a přesto se vám podařilo vybudovat něco tak mimořádného, jakým bylo a je Dětské kardiocentrum v pražském Motole. Jak jste to dokázal?

Dobře víte, že něco takového nemůže vytvořit jeden člověk. Mně možná můžete přičítat, že jsem jako první u nás, ale v podstatě i na celém světě, měl tu myšlenku vytvořit něco, čemu se teď říká dětské kardiocentrum. Je to vlastně spojení dětské kardiologie, kardiochirurgie a dalších oborů u pacientů s urgentní vrozenou srdeční vadou, tedy vadou, kde odklad vysoce specializované péče znamená smrt dítěte. K tomu bylo potřeba přesvědčovat a přemlouvat spoustu vlivných osob, ale také získávat prostředky a vytvořit již v hotové nové nemocnici prostory pro kardiocentrum. Nejhorší překážkou ale bylo přesvědčit kolegy sedící na mocných postech, že kardiocentrum jim nechce atomizovat pediatrii, ale že je pro akutní péči o kriticky nemocné děti s vrozenou srdeční vadou potřebné. V další fázi pak bylo nutné zajistit to nejdůležitější, získat spolupracovníky ochotné jít se mnou do velkého rizika.

V jednom ze svých rozhovorů o prosazování myšlenky na centralizovanou péče o děti s vrozenými srdečními vadami jste popisoval, že bylo důležité uvědomit si, proč to chcete a pak už „jen“ za tím jít. Jste věčný optimista a zdá se, že tento postup vám i vychází. Dal by se snad na základě vašich dlouholetých zkušeností tento návod na plnění snů, nebo lépe řečeno realizaci plánů, zobecnit?

Ono to nebylo tak jednoduché, protože v období budování Kardiocentra jsem se v roce 1968, po vtrhnutí Sovětů na naše území, nechoval tak, jak si představovali naši vládní představitelé. Můj nezdolný životní optimismus mi však pomohl se přenést i přes toto období a přežít ho. Žádný návod na plnění snů však nemám.

Nicméně dokázal jste vytvořit špičkový profesionální tým lidí, kteří přestože měli mnohokráte příležitost, tak nikdo z nich neemigroval. Byla to jejich zodpovědnost a uvědomění si eventuálních dopadů na kardiologické středisko, které s vámi budovali?

Všichni, kteří chtěli emigrovat, tak učinili již v roce 1968, což byla nejkritičtější fáze budování Kardiocentra. Proto mi záleželo moc na tom, aby se to neopakovalo v době, kdy moji spolupracovníci nabývali zkušenosti v zahraničí a kdy by jeden uprchlík zabránil nutnému školení dalších pracovníku Kardiocentra. No a to se naštěstí podařilo.

Kromě mnoha dalších poznatků ze zahraničí implantoval jste do dětského kardiologického centra v Motole také takzvané americké chování, které obnášelo například komunikaci s rodičem malého pacienta, důkladné vysvětlování, partnerskou spolupráci s rodinou nemocného. Na tehdejší poměry to bylo něco zcela nestandardního. Nemohu se ubránit, stejně jako u předešlé otázky, srovnání s dnešní situací. Jak to vnímáte vy, pane profesore?

Díky našemu přístupu k pacientům po celou dobu existence Kardiocentra se v současné době nemuselo nic zásadně měnit. Jestli jste se setkal s některým z našich pacientů, nebo spíše s jeho rodiči, tak jste se mohl přesvědčit o tom, jak se snažíme se vší úctou a vážností situace s rodiči projednat. Považuji tuto lékařskou etiku za základ lékařského chování, a to nejen pro pracoviště tak riziková jako je naše Kardiocentrum.

Řekněte, co podle vás musí mít skutečný odborník. Šikovné ruce, chytrou hlavu… Musí tam být ještě nějaká nadstavba, bez které to nejde a která se při zkouškách na lékařskou fakultu ověřit nedá?

Opravdu nevím. Já jsem si spolupracovníky velmi pečlivě vybíral a mockrát jsem se nemýlil. Kardiocentrum vychovalo řadu předních odborníků, někteří se rozběhli po vedoucích místech ve světě, ale jsem na každého, kdo u nás pracoval, dodnes hrdý. Ono to nebylo tak, že každý od samého začátku dělal celou dobu to, co si myslel, že bude dělat. Každý byl pečlivě sledován a s některými jsme se také museli rozloučit, ale zůstali jsme přátelé.

Prozraďte čtenářům, co je pro vás životní motivací?

Nemám rád velká slova. Snažím se neustále něčím zabývat. Když jsem končil v Kardiocentru, tak už jsem měl naplánováno, že je nutně potřeba vybudovat prevenci ischemické choroby srdeční, a to ne až u postižených srdečním infarktem, ale již od dětského věku. Uznáte sám, že to je celý obor, jež je hodně vzdálený mojí lásce vrozeným srdečním vadám, kterým jsem upsal celý svůj profesní život. No a při studiu prevence kardiovaskulárních onemocnění jsem se dostal k vínu jako důležitému faktoru v prevenci kardiovaskulárních chorob. A mým třetím životním úkolem, po vrozených srdečních vadách a prevenci aterosklerózy od dětského věku, je přesvědčit nás všechny, i abstinenty, že střídmé pití vína je prospěšné, protože podstatně snižuje riziko kardiovaskulárních chorob. Zatím mi neschází ani životní optimismus, ani touha neustále něco studovat a tvořit.

Profesor MUDr. Milan Šamánek, DrSc., F.E.S.C. se narodil 9. května 1931 ve Zborovicích u Kroměříže. Je to český lékař, pediatr specializující se v oboru kardiologie. V období 19771993 byl přednostou Dětského kardiocentra 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol a v letech 19691971 působil jako proděkan Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy. V roce 2010 mu prezident republiky udělil státní vyznamenání Medaili Za zásluhy I. stupně.