Müller:Komiks je svébytné umění s právem na existenci

„Nemyslím si, že ten, kdo čte komiks, by měl být méněcenným čtenářem,“ tvrdí v rozhovoru pro Slovácký deník programový ředitel nakladatelství Albatros a odborník na komiksy Ondřej Müller. Ten o uplynulém čtvrtku zavítal do Uherského Hradiště, aby v pořadu nazvaném Komiks a jak ho číst seznámil tamní čtenáře s úskalími tohoto zajímavého uměleckého žánru.

Dá se říct, která složka je pro „dobrý komiks“ důležitější? Obrázek, nebo text?

Mělo by to být v rovnováze. Pokud příběh není dobrý, ani ten nejúžasnější výtvarník dílo nezachrání, což platí i obráceně. To je právě na komiksu zajímavé. Jedná se o komplexní práci včetně hezkých bublin i zajímavého způsobu, jakým je text v nich napsán. Kresba, vedení figur, scénář. To všechno musí sedět.

Moje generace vyrostla na kačeru Donaldovi a strýčku Skrblíkovi, na čem jste komiksově začínal vy?

Moje generace v sedmdesátých letech zažila tak trochu úhor. Za socialismu byl komiks západní formou zkaženého, kapitalistického, a tím pádem ne příliš preferovaného, umění. Výjimkou byl tehdy výborný časopis, který jistě všichni znáte – Čtyřlístek. Jeho podtitul zněl A čtyři další obrázkové příběhy. Na nich se etablovali třeba Adolf Born, Svatopluk Hrnčíř a mnoho dalších. Jeho autoři Čtyřlístek tehdy možná považovali za jakousi uměleckou odbočku, pravdou ale je, že na této platformě vznikaly velice pěkné příběhy. Zvláště, když scénáře psala výtečná Ljuba Štíplová.

Čtyřlístek byl tedy jedinou čtenářskou štací vašich dětských let?

Četl jsem také komiksy z uvolněné doby konce šedesátých let, které vznikaly na platformě časopisu ABC. Ten uváděl většinou sci-fi komiksy, což tehdejšímu publiku imponovalo. Vedle Čtyřlístku a ABC existoval ještě časopis Pif, po kterém jsem doslova prahnul. Pif kdysi vydávalo jedno značně levicově orientované francouzské nakladatelství. Dokonce mám pocit, že patřilo francouzské komunistické straně. Tím pádem bylo pro československý režim schůdné časopis dovážet. Na Pif se ve velkých městech v prodejnách zahraničního tisku stály fronty. V časopise vycházely opravdu skvělé komiksy, dnes už bych je nazval francouzskou klasikou. Díky Pifu jsem se seznámil s opravdovým komiksem na evropské úrovni.

Existuje nějaká zřetelná hranice mezi komiksem pro děti a dospělé?

Záleží na zvoleném tématu. U nás se vydávají komiksy pro děti, teenagery i dospělé. Ne že by v dílech pro dospělé musely být třeba nějaké erotické obrázky, ale přece jen je potřeba k jejich tvorbě přistoupit trochu jinak. Dospělí mají jiné zkušenosti než děti, zajímají je jiná témata. Komiks se pak snaží navodit různé pocity, může zacházet až do avantgardy.

Převažují v současných komiksech reálné nebo nemožné věci a jevy?

V Čechách působí komiksový výtvarník, který vytváří příběhy zvláštních hrdinů – krabice, krychle či koule. Mají tváře, takže jsou částečně antropomorfizované a zažívají různá dobrodružství. Člověk by si řekl, jaká to není avantgarda, a přitom to jsou velice zajímavé příběhy.Dále se můžeme setkat s komiksy, které si vzaly základ ze starých obrazů či z cestovatelských deníků. Komiks je neuvěřitelně silný umělecký nástroj, pomocí něhož jde vyjádřit opravdu téměř nemožné.

Podle vás tedy komiks není jen nějakou hříčkou, ale skutečnou literární kategorií?

Ale ano! A právě proto již léta pořádám besedy zaměřené na to, jak jej číst. Komiks se totiž již etabloval jako svébytné umění, které má právo na existenci. A nemyslím si, že ten, kdo čte komiks, by měl být méněcenným čtenářem. Ba naopak. Pokud chceme komiks vnímat v celé jeho plnosti, člověk k němu musí mít stejně dobrou průpravu, jako když chce být třeba filmovým divákem. Zkrátka a dobře – komiks je docela náročné čtení.

V poslední době se u nás uchytil fenomén japonského animé. Je to jakási módní vlna?

Je fajn, že se k nám dostávají i komiksy z Japonska. V současnosti vůbec přišla vlna východního estetického cítění, vezměte si třeba japonské zahrady, nebo i filmy. Nedávno u nás v kinech běžela například Princezna Mononoke. Nabízí se nám tak další okno do světa, okno, které zde po čtyřicet let bývalého režimu chybělo.

Existuje ve světě nějaká komiksová velmoc, co se kvality produkce týče?

Na tuto otázku musím odpovědět trošku osobněji. Mám totiž moc rád frankofonní komiks. Je mou láskou už od dětství, mimo jiné i díky již zmíněnému časopisu Pif. Franice a Belgie jsou stále zeměmi, kde vznikají neuvěřitelně zajímavé impulzy pro celou Evropu. Z hlediska komerčního maxima produkce včetně přítomnosti avantgardních proudů jsou nejzajímavější zemí samozřejmě USA. Já jsem si ale zamiloval frankofonní tvorbu.

Vznikají kvalitní počiny i na tuzemské scéně?

Určitě, dokazuje to třeba antologie komiksů Generace nula, kterou jsme v Albatrosu vydali. Suverénním způsobem se v ní prezentuje množství výtvarníků z uplynulého desetiletí 2000–2010. Mohlo by se zdát, že komiksová tradice u nás kořeny nezapustila, ale to by byl omyl. V minulosti u nás působili skvělí komiksoví tvůrci, například Bohumil Konečný nebo Kája Saudek, jejichž tvorba je výtečná a inspirativní. Dnešní generace se tak má o co opírat. Po výtvarné stránce jsou české komiksy velice zajímavé, co jim však někdy chybí, jsou kvalitní scénáře. Najít dobrý příběh pro komiksové zpracování, to je letitý problém českých autorů.