I on, stejně jako snad každý z početné rodiny motorkářů, měl svůj dětský sen. Sen o tom, co bude dělat, až bude dospělý. Sen o řidičském průkazu, který ho bude opravňovat k tomu, aby mohl v patnácti letech osedlat motocykl té nejslabší kubatury, a následně pak i jednu ze silných „mašin“, na níž se bude prohánět po našich silnicích.

„Ve dvaadvaceti jsem si koupil motocykl Kawasaki o obsahu 600 ccm a stal se členem CKC Kawasaki,“ vzpomíná Adam Náplava.

Na motorce světoznámé značky ujel stovky kilometrů. Ačkoliv zastává pravidlo šťastných návratů, žel, jednou se nenaplnilo. Pár kilometrů od domova boural.

V černé nadsázce se o motorkářích říká, že jsou dobrovolní dárci lidských orgánů. Někteří majitelé silných strojů na dvou kolech se tomu zasmějí, jiní, a patří k nim i Adam, říkají, že takovými dárci orgánů jsou i řidiči automobilů.

„Motorkáři jsou prostě trnem v oku široké veřejnosti. V každém z nich vidí piráta silnic. Nepopírám, že občas to motocyklisté s rychlostí přeženou, ale takoví jsou i automobilisté.“

Máslo na hlavě podle něj mají i cyklisté a chodci. Ani ti se nepohybují po silnicích v rámci regulí.

Ostatní motorkáři byli Adamovi po jeho havárii oporou

Adamova maminka Naděžda Náplavová kritiku na motorkáře připouští, na členy klubu Kawasaki ovšem nedá dopustit. Byli to oni, kdo byli jejímu synovi kromě rodiny oporou po jeho havárii.

„Tenkrát za ním přijelo pětačtyřicet motorkářů z klubu a jezdí za ním dodnes. My na oplátku zase jezdíme na jejich akce,“ říká Náplavová.

Právě ona domluvila návštěvu členů klubu Kawasaki u handicapovaných z velehradského domova. Motorkáři přivezli klientům rotoped na rehabilitaci, trička a nálepky klubu. Klienti si mohli vyzkoušet posezení na motorkách a poslechnout si zvuk laděného výfuku.

„Nebyla to jejich první akce. Podobná se konala například na Jičínsku. Není jim totiž lhostejný úděl postižených spoluobčanů a snaží se jim těžký život ulehčit. Do velehradského domova přijeli z celé republiky, a jak sami řekli, určitě se sem ještě vrátí. I tvrdí chlapi–motorkáři měli v očích slzy, když se s klienty loučili,“ nechala se slyšet Náplavová.

Adam šetří na novou mašinu

Adam ale na Velehrad na Kawasaki nepřijel. Od havárie je bez ní. Zdravotní stav mu zatím nedovoluje na motorce jezdit.

„Pomalu šetřím na novou mašinu. Požitek z jízdy na ní si nedám vzít. Kluci z klubu mě občas na motorce svezou,“ neskrývá radost Adam.

Vzduchem se line vůně benzinu, motor zelené mašiny jeho kamaráda burácí. Než Adam usedne na stroj, sebejistě prohlašuje:

„Na mašině jsem relaxoval jako řidič a relaxuji na ní i jako spolujezdec.“

Oba motorkáři, jeden za řídítky, druhý jako spolujezdec, jsou okouzleni pocitem vzrušení a volnosti, který jim nabídne jízda na silné mašině. Nezbývá, než jim popřát šťastný návrat.