Miško, jak jsme si zvykli ho jmenovat, se narodil 7. listopadu 1934 v bretaňském městě Gwened („nejsem Francúz, sem Bretaněc…“ - často připomínal). Vyučil se elektrikářem a prošel řadou dělnických profesí. Jako výtvarník byl autodidakt, i když absolvoval řadu výtvarných kurzů, například dekorování fajánse a Školu krásných umění v Cornouailles. Vystavovat začal v roce 1958.

Byl členem folklorního souboru, který z tehdejšího Československa dovezl suvenýry - kromě děsivých socrealistických grafik (nad kterými kroutil hlavou) také gramodesky s lidovou hudbou. Tak se „seznámil“ s Boženou Šebetovskou a Jožkou Severinem a oba si na dálku zamiloval.

Začal se zajímat o naši zem, zejména o kulturu a umění, zaujala ho hudba Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů, komplikovanější to bylo s literaturou, ale přece jen poznával - pochopitelně v překladech - Haška, Čapka, Kunderu, Škvoreckého, Hrabala, Havla.

close Moarch Miško Eveno na Slovácku chybí už 10 let.  Miško s Jaromírem Nečasem (2008) info Zdroj: Miroslav Potyka zoom_in Moarch Miško Eveno na Slovácku chybí už 10 let. Miško s Jaromírem Nečasem (2008)

Do Československa se poprve vydal v roce 1985 s delegací výtvarníků města Rennes, které mělo družební kontakty s Brnem. Tady se seznámil s výtvarníkem Zdeňkem Fuchsou (ale taky třeba s Bolkem Polívkou a Chantal Poullain). S Fuchsou pak připravili několik společných výstav (Bratislava, Uherský Brod, Strážnice). Do tehdejšího Československa začal jezdit i na folklorní akce - Tvrdonice, Strážnice. Tady se seznámil s Aničkou Maděričovou a ta mi ho doporučila do pořadu „Vitajte ve Vlčnově“ v rámci Jízdy králů v roce 1991.

Svatba se "slováckú babú"

Pak už si jen zajel domů pro osobní věci a obrazy a od roku 1992 žil natrvalo v Uherském Hradišti a okolí. Tady ke svému, pro nás nevyslovitelnému jménu Moarch, přidal Miško, jeho čeština se stále zlepšovala. Později se stihl oženit, nebo jak on říkal „vzít si slováckú babu“. Začal poznávat i naše výtvarné umění, oblíbil si např. Ladu, Trnku, Čapka, Kubištu, Gutfreunda, Uprku, Gebauera, Benku, Boudníka, Šimotovou, Preclíka, Nepraše, Borna, Renčína a další. Byl všude, kde se něco dělo ve folkloru, výtvarném umění nebo v muzice, a to nejen na Moravě, ale i na Slovensku nebo v Polsku.

V Uherském Hradišti tvořil snové obrazy

Nejprve bydlel „tak různě", pak v půvabném domečku ve staré hradišťské čtvrti Rybárny (jehož žudro vyzdobil), určitou dobu ve Starém Městě, a nejdél v Uherském Brodě. V Uherském Hradišti - Jarošově měl ve staré škole stále tzv. ateliér.

Moarch Eveno byl především malíř a moravská (přesněji řečeno slovanská) tradice lidové kultury se stala pro něj nejvýraznějším inspiračním zdrojem, a to v nejrůznějších formách - píseň, tanec, kroje, zvyky, architektura, svým způsobem i krajina. Zdrojem sice hlubokým, ale přece jen pouze prvotním impulzem k osobité tvorbě, k přetavování oněch podnětů svérázným a nezaměnitelným viděním z rodu imaginativního - tu surreálného, tu lyricko-poetického výtvarného názoru chagallovského ražení. Jistě jsou zřetelné i ozvěny poetiky insitních malířů a pozoruhodný je v tomto kontextu i Evenův vlídný a nepřehlédnutelný humor, a to nejen v názvech obrazů. Kdo jiný mohl vymyslet a namalovat obraz „Slováčtí lahevníci“, na němž v mikrosvětě demižonu volně se vznášejí muži-ptáci v náznacích krojů…

Dítě v pokročilém věku

Svět Evenových vizí je svým způsobem sněním o realitě - reálné prvky jsou kombinovány se snovými, život se mísí s pohádkou, tradice se současností… Jako malíř vypráví, hladí, rozesmívá, občas nás vede k nostalgickému zastavení a zamyšlení. A také svými obrázky zpívá nebo si jen tak prozpěvuje. Své nástěnné malby má v několika vinných sklepech, ilustroval knížky a jistou dobu i Zpravodaj Uherského Hradiště.

„Jsem dítě v pokročilém věku…“ – napsal o sobě kdysi Marc Chagall a této stručné ale precizní charakteristice se nebránil ani Miško Eveno. A takto jsme ho měli všichni rádi - a on měl rád nás! Asi nikdo si nezískal za dvacet let tolik přátel, jako Miško! Již deset let není mezi námi – ale přece jenom tady někde, na Slovácku, stále je… Potkáváme se s ním…