„Už na základní škole mě fascinovali pěší cestovatelé. Minulé Vánoce jsem seděl u počítače, našel jsem příběhy poutníků na internetu a uvědomil si, že pěší putování dnes pořád funguje, tak proč to nezkusit,“ popisuje student vojenské školy v Moravské Třebové své rozhodnutí.

Jeho nápad hodnotí pozitivně jak maminka Petra Jilíková, tak dědeček, publicista Jiří Jilík.

„Lidé musí trochu riskovat, aby se sami posunuli a u takových fanfarónských kousků to začíná,“ prozrazuje Maximův dědeček.

„Ačkoliv jsem měl obavy, věděl jsem, že vnuk na to má a mám z něj radost,“ dodává.

V březnu Maxim vyrazil na zkoušku s kamáradem pešky z Hradiště na Macochu.

Jakmile začaly letní prázdniny, sbalil si batoh jen s pár kousky oblečení a vyrazil na mnohem delší pouť.

NOC NA HRADĚ. Při tajuplné noční procházce hradem Buchlovem si mohou návštěvníci užívat hraných veselých i vážných pověstí.
Za černou paní, temným přízrakem hradu Buchlova

„Moc toho nepotřebuju. Vodu a jídlo si koupím na cestě, vzal jsem si powerbanku na telefon, kartáček na zuby, deodorant a prášek na ruční praní,“ vypočítává Maxim.

Co se týče hygieny a přepírání oblečení, musí se spoléhat na přírodní zdroje vody.

Noci tráví většinou v hamace, plátěném lůžku napnutém mezi dva stromy.

Vybírá si místa, kde má hezký výhled na město či vesnici.

„Vidím ta světla v dálce a to mi dodává pocit bezpečí, vnímám to spojení s lidmi,“ zamýšlí se student.

Na jeho putování jej nejvíce těší štědrost lidí. Bez rozpaků mu někteří nabízí jídlo či nocleh, doplní vodu či s ním prohodí pár přátelských vět.

Jiří Jilík. Ilustrační foto.
Záhadná jízda králů ukáže zájemcům prastarou tradici

„Jednou jsem si navečer sedl v hospodě ve vesnici Radkov u Tábora. S místními jsme se zakecali až do jedné ráno, objednali mi jídlo a místostarosta mě nechal přespat na svém statku,“ popisuje poutník s nadšením.

Díky společnosti lidí, které potká na své cestě, se ani necítí osamělý.

Snaží se však být v pravidelném kontaktu se svojí maminkou Petrou Jílkovou.

„Pokud se mu nepodaří nabít mobil, alespoň napíše, případně si zapůjčí mobil od lidí, které potká,“ vysvětluje Petra Jilíková.

Maxim si trasu plánuje vždy ráno před odchodem, je však ochotný si i kousek zajít, aby navštívil zajímavosti v regionu.

Z Tábora si například vyšlápl na poutní místo Klokoty, kde jej dokonce zapsali do poutní knihy jako cestovatele, který urazil nejvíce kilometrů.

Až dorazí do Aše, prý si určitě zajde na pořádné jídlo, nakoupí pohlednice a pošle známým i těm, které potkal na své cestě.

Zpátky již pocestuje vlakem či autobusem.

Podle jeho slov to určitě není poslední pěší cesta, kterou podnikne.

„Nejkrásnější by bylo dojít pěšky na Gibraltar, tam se jednou musím vydat,“ přeje si Maxim.

Ilustrační foto
I na Slovácku bude vedro jako na Sahaře

Autor: Jana Blahošová