Mistr houslař: Je pro mě čest opravovat basu z roku 1732

Tady v dílně vedle vašeho domku proměňujete dřevo v nástroje už takovou dobu?

Ne, začal jsem v Kyjově. Vyučil jsem se tam u mistra Pavla Celého. To bylo v roce 1999. Asi za dva roky se dílna přestěhovala do Zlína, kde funguje dodnes. Udělal jsem si živnost a pracoval jsem částečně pro něho a později, když jsem si postavil tuto dílnu i na sebe. Vloni pan Celý zemřel. Ještě předtím jsme se dohodli, že nám dílnu ve Zlíně přenechá a budeme ji dále ještě s kolegou Jirkou Macků provozovat.

Vraťme se na úplný začátek. Jak se rodák z Nedašova dostal do Kyjova?

Jako dítě jsem hrál na housle, pak mě to přestalo bavit a nechal jsem toho. Později jsme s kamarádem založili kapelu a vrátil jsem se k tomu. Doma ve skříni jsem našel knížku, kterou tam měl tatík ještě z vojny o výrobě houslí. Podle ní jsem si udělal první housle, na které jsem hrál. To mi bylo osmnáct. Dovezl jsem je právě do Kyjova k Pavlovi Celému, aby mi řekl, co jsem udělal špatně. Samozřejmě na nich bylo špatně úplně všechno (smích). Zeptal jsem se ho, jestli by mě vzal do učení. V té době už jsem byl vyučený truhlář, řekl mi, že by mě mohl vzít na rekvalifikaci, ale na to jsem neměl peníze. Tak jsem to pustil z hlavy.

Nakonec to ale muselo dopadnout jinak?

Za rok mi zjistili nádor v krku, byl jsem na operaci, po které mi doktoři zakázali dál pracovat ve stolárně a tahat těžké desky. A že mám jít studovat. Na to jsem nikdy nebyl. Vzpomněl jsem si na houslaře v Kyjově, znovu mu zavolal, nakonec jsem u něj tu rekvalifikaci udělal a získal výuční list na houslaře.

A tím se od té doby živíte?

Ano, už jednadvacátým rokem. Dá se tím uživit, ale kdyby člověk začínal sám a od nuly, dnes už by to byl problém. Měl jsem výhodu, že jsem začal pracovat v dílně mistra Celého, který se znal s muzikanty z filharmonie, měl spoustu kontaktů. Získali jsme si jejich důvěru, teď jezdí za námi.

Říkáte za námi?

Pracuju střídavě v Jestřabí a v dílně ve Zlíně, kde společně s Jiřím Macků vyrábíme nové nástroje a provádíme opravy školních a restaurování starých nástrojů.

Uvažoval jste, že byste v životě dělal něco jiného?

Kdybych šel třeba do fabriky, vydělám si asi víc peněz a mám klidnější hlavu. V dílně jsem sice svým pánem, ale musím si neustále shánět práci. Už jsem si na to ale zvykl. Kolikrát jsem v dílně do jedenácti do večera, když musím dokončit zakázku. Práci bych určitě neměnil, mám ji rád.

Čím vším se v dílně zabýváte?

Provádím veškeré opravy a stavím také nové nástroje. Konkrétně teď mám rozdělanou violu da gambu. Vyrábím také třeba barokní housle a další. Někdy se v dílně zrodí až šest nástrojů za rok. To je ale společná práce. Já si přesnou evidenci nevedu, za ty roky jsem vyrobil asi třicet nástrojů. Housle, violy, violoncella, violy da gamby, niněry, kontrabas…

Nejsou už opravy stereotypní? Přece jen jsou to všechno dřevěné nástroje, které jsou podobné?

Klasické opravy například kobylek, lakování nebo úprava kolíčků je rutina. Člověk nad tím ani nepřemýšlí. Když ale opravuju nějaký starý nástroj, je to jiné. Vloni jsem dělal na base z roku 1732 z olomouckého muzea. To byl pěkný barokní kousek, je čest vůbec něco takového opravovat. Napadají vás při tom myšlenky, co všechno ten nástroj musel za těch skoro dvě stě devadesát roků prožít, kde všude hrál, na kolika zněl pohřbech a svatbách – a teď ho máte v rukách.

Co vás napadá při výrobě nového nástroje?

To si zase říkáte, kde skončí, jak bude vypadat, jak vůbec bude hrát. Při výrobě je to z části jako sázka do loterie. Houslař ovlivní zvuk ze sedmdesáti procent. Zbylých třicet je vždycky „překvapení“. Čekáte, jak dopadnou všechny kombinace při výrobě.

Jak to myslíte?

Houslař musí vědět, co dělá a proč to dělá, jak se budou chovat jednotlivé díly nástroje a jak finálně ovlivní jeho zvuk. Když třeba udělám housle z tenkých desek, budou řvavé. To je i rozdíl mezi tovární a ruční výrobou. Při tovární se nezohledňují vlastnosti při výrobě té které konkrétní desky. Kdežto když ji opracovává houslař ručně, ví, že uprostřed klenby by měla mít zhruba čtyři milimetry, na krajích asi dva. To jsou orientační hodnoty, musí tloušťky vydlabat u konkrétního dřeva pokaždé jinak. Každá deska je jiná – jedna tvrdá, jiná měkká, další tuhá, některá je pružnější. Na tom záleží budoucí zvuk nástroje. Je to precizní a zdlouhavá práce. Houslař musí být hlavně trpělivý.

Velkou roli hraje asi dřevo, ze kterého nástroj vyrábíte, kde ho berete a je ho dost?

Zásoby dřeva si pořád průběžně doplňuju. Podmínka je, aby bylo staré. Máme zásoby ještě od pana Celého. Nebo různě kupujeme na veletrzích a převážně z Německa, nebo bývalé Jugoslávie či z Alp. Musí to být vyzrálé rezonanční dřevo. Sehnat kvalitu začíná být problém. Dřevo je, ale to, které roste teď, nemá kvality, jaké mělo v minulosti. Možná na tom má vliv zaneřáděný vzduch od letadel a dalších zdrojů. Projevuje se to tak, že roste rychleji, má široké přírůstky, což není pro akustické využití dobře.

Jaký je tedy optimální materiál?

Dřevo na nástroje musí mít minimálně patnáct roků, spíš víc. Tu dobu musí být uskladněné a přirozeně vysychat. Dnes se shodí strom, dva měsíce leží na pile, pak se z něho udělají desky, šoupnou se do sušky a za měsíc se z toho vyrobí třeba dveře. Dřevo je sice suché, ale ještě neumřelo. Je furt ještě živé. Proces schnutí si musí dřevo na hudební nástroje prožít přirozeně. V minulosti se plavilo po řekách, což bylo dobře, protože se z něho vyplavily třísloviny. Pak se udělaly desky, pršelo na ně, v létě bylo v horku, v zimě mrzlo. Dřevo zažívalo výkyvy a to je správně. Po čase se dalo dovnitř a pořád pracovalo. Proces musí být pomalý. Buňky dřeva se musí unavit. Zvlášť důležité je to u velkých nástrojů, třeba u basy, kde jsou velké plochy, které by mohly praskat.

Co je ještě krom materiálu u výroby nástroje důležité?

Výroba má určité zásady. Výška kobylky, záklon krku, menzura (rozměry nástroje – pozn. redakce) a další. U toho všeho je nutné dodržet míry, které jsou dané. My děláme housle podle modelu Stradivariho. U barokních nástrojů pracujeme podle plánů, většinou jsou to kopie původních. Nemůžu třeba udělat housle s libovolnou menzurou. To by na ně houslisti nezahráli. Ale jsou i věci, které houslař řeší s muzikantem a udělá je na míru pro něj.

Co je na výrobě nejtěžší?

Každý krok má svoje. Zpracování desek ovlivňuje tón. Spodní a vrchní deska musí být vůči sobě vzájemně naladěné. Ladí se odebíráním materiálu, ve správný okamžik musím zastavit. Druhá věc je, jak nástroj vypadá. Tady hraje důležitou roli lakování. Když housle hezky hrají a mají pěkný lak, zákazník bude spokojený. Mimochodem laky si vařím sám, jak za starých časů. Podle receptury mého mistra, který ji měl od svého mistra. Ohýbání a ostatní práce jsou řemeslné úkony. Ale člověk musí vědět, jak na to. Určitě nejjednodušší je pak nástroj naladit (smích).

Jak dlouho trvá výroba třeba houslí, nebo barokního nástroje a jaká je jeho cena?

Konkrétně na této viole da gamba je čisté práce jeden a půl měsíce. Dělám na ní průběžně od Vánoc. Je na zakázku do Čech. Cena takového nástroje se pohybuje kolem osmdesáti tisíc korun. Odvíjí se především od materiálu, stylu práce a také požadavků zákazníka. Kdybych pracoval denně osm hodin na výrobě houslí, za tři týdny by se daly vyrobit. Ale prakticky to nejde, nedá se to uspěchat, housle vyžadují až deset vrstev laku. Každá musí nějaký čas schnout. A hlavně mezi výrobou musím zvládat i opravy dalších nástrojů.

Na čem zajímavém jste pracoval, nebo s čím zajímavým jste se během kariéry houslaře setkal?

Dělal jsem třeba černé housle, pětistrunné housle – ty se jmenují kvinton. Nejstarší nástroj, který jsem opravoval, byla zmíněná basa z olomouckého muzea. A pak si taky vzpomínám, že jsem v učení rozbil violoncello z 18. století. Bylo opřené o skříň, zakopl jsem a shodil ho. Mistra málem odvezli, šlo o nástroj v hodnotě asi půl milionu korun. Naštěstí jen vyskočil krk a šlo to lehce opravit.

Zahrajete si ještě občas na housle?

Na hraní už moc času nemám. Když mám volno, raději jdu někam s dětma, nebo si odpočinu. Občas si nezávazně zahraju v hospodě.

Dominik Matůšů, 40 let

• - rodák z Nedašova
• - vyučený truhlář a houslař
• - ženatý, 6 dětí
• - koníčky: windsurfing, chovatelství, včelaření, hudba