Eva Čerešňáková se ve spolupráci s Českým červeným křížem bezplatným dárcovstvím krve zabývá od roku 2007. Říká, že kvůli tomu musela překonat sama sebe – měla totiž panický strach z jehel.

Je v České republice dárců dostatek?

Podle Světové zdravotnické organizace by měl v České republice ideální počet dárců krve činit pět procent z celkové populace. V reálu jich je okolo tři procent. Lidé většinou chodí darovat krev až do pětašedesáti let, pak ale končí a nejsou nikým nahrazování. Přitom v mladých máme velký potenciál. Já sama jsem v osmnácti letech o dárcovství nic nevěděla, proto je potřeba děcka informovat, říct jim, že to nebolí a ať jednou za čas zkusí místo kavárny navštívit transfuzní stanici.

Když jste byla v roce 2007 zvolena I. Českou vicemiss, jaké možnosti se tím pro vás v dobročinné oblasti otevřely?

Byla to hlavně příležitost tuto problematiku zviditelnit, využít mediální sílu a kontakty. Kromě vlastního dárcovství jsem na něj lákala i lidi ze světa showbyznysu. Chodila jsem na odběry s misskami, herci, zpěváky. Přesvědčila jsem i kompletní kvarteto skupiny No name.

Přiznáváte, že jste sama musela překonávat strach. Poraďte těm, kteří se na odběr příliš necítí.

Dodnes se nemůžu dívat na to, jak mi píchají obrovskou jehlu do ruky. To bych jim tam na místě omdlela. Proto se buď dívám z okna, nebo si povídám s člověkem sedícím na sousedním křesle. Když se nedíváte, ani nevíte, že se něco děje.

Jak dlouho vlastně odběr trvá?

I s registrací, vyplněním dotazníku a testovacím vzorkem to dělá hodinu či dvě. Samotné proudění krve, jestli to tak mohu nazvat, je ale otázkou několika minut. U mě jich poprvé bylo osm, teď už jsem na pěti. To proto, že si krevní oběh zvykl a životadárná tekutina teče rychleji.

Modelingem se stále zabýváte?

Už je na vedlejší koleji. V lednu jsem dokončila studium mezinárodního obchodu na Vysoké škole ekonomické, takže jsem čerstvou inženýrkou. Moderuji také různé firemní večírky a konference, za mikrofonem jsem se našla. Reálně mě ale živí public relations a marketing, pracuji pro jednu americkou společnost, které dělám PR konzultanta pro český a slovenský trh. To víte, v pětadvaceti letech začíná být člověk na modeling pomalu starý (smích).

Zdena Wasserbauerová spolupracuje šestnáct let s Nadací pro transplantaci kostní dřeně. Za tu dobu sehnala na Uherskohradišťsku a Zlínsku do jejího registru tisíce dárců. Pochází z Nedakonic.

Co je náplní vaší práce?

Snažím se přesvědčit mladé lidi od osmnácti do pětatřiceti let k zaspání do registru dárců. Je jich u nás pořád málo, i kvůli tomu zde každý čtvrtý pacient s onemocněním kostní dřeně umírá.

Kolik dárců je potřeba ještě sehnat?

Ve Zlínském kraji je v registru zapsaných asi pětatřicet tisíc lidí, ještě pět až sedm tisíc by jich mělo přibýt. V České republice vychází, že se na seznamu nachází každý 280. občan. Přitom v takovém Německu je to každý dvacátý!

K čemu darovaná kostní dřeň poslouží?

Především je jí potřeba při onkologických a krevních onemocněních. Zkrátka – k záchraně života. Odebrané kmenové buňky totiž nelze ničím nahradit.

Co má člověk udělat pro to, aby se stal dárcem?

Stačí zavolat na transfuzní stanici v Uherském Hradišti nebo Zlíně a její pracovníci si vás pozvou k odběru ampulky krve. Pak čekáte, až vaše kmenové buňky budou vhodné k darování některému s nemocných. Samotná kostní dřeň se odebírá na akreditovaném pracovišti v Plzni.