Zejména dospělí, ale také děti si na tu rodinku jehličnatých stromečků, stále zelených smrčků, douglasek a opadavých modřínů, pěstovaných a tvarovaných do miniaturní podoby, maximálně do výšky 80 cm zvykli.

Když jdou kolem těch stromečků, zpomalí krok, někdy se u nich zastaví a pokochají se jejich krásou. Kolem místní silnice, vedoucí kolem její zahrady, je před třiadvaceti lety jako malé jehličnaté semenáčky vysadila Anna Pospíšilová (80).

„Vyzvedla jsem si těch čtyřicet, které tvaruji ve dvoře mého domu, ale i těch osmdesát třiadvacetiletých, které rostou u místní komunikace při mé zahradě, se svolením zaměstnanců Lesní správy Buchlovice z hustých jehličnatých náletů v lese Orlová mezi Modrou a Velehradem, na Oranisku nad Salaší nebo v lesíku Háj nad poutní obcí,“ svěřuje se paní Pospíšilová.

Vždyť ty malé, sotva tříleté či čtyřleté jehličnaté stromečky, rostoucí v přehoustlém náletu, ač třeba neměly zrovna valnou kvalitu, to byl život sám.

„Musela jsem si je pomocí malé lopatičky vyzvednout ze země, zasadit je ve dvorku nebo při místní komunikaci do země a od jejích tří let je piplat jako dítě od kolébky. Já si vůbec nedovedla bez těch maličkých stromečků život představit,“ rozehraje úsměv na své tváři Anna Pospíšilová.

Neváhá se svěřit, že kdyby byla o třicet let mladší, opět by požádala lesáky, zda by si některé z těch malých a přehoustlých náletových stromečků mohla přinést do své zahrady.

„Tam bych je vysadila a zahradnickými nůžkami bych z nich začala formovat zajímavé jehličnaté miniatury, postupně vytvářet opravdu okouzlující tvary a upoutat lidi jejich zajímavým efektním vzhledem,“ prohrává si s myšlenkou velehradská Anna Pospíšilová.

Přidá zkušenost, že ty malounké semenáčky v přehoustlém jehličnatém náletu bojují o svoji existenci. Budoucnost takových jedinců je nejistá. Pokud si nevytvoří podobnou smrkovou rodinu s dostatečným prostorem pro život, tak většinou nepřežijí.

„Pokud bych od tří let těch malých stromečků terminální a boční výhony na podzim pravidelně nesestřihávala zahradnickými nůžkami a nechala je růst, odborníci udávají, že by ve věku devíti až deseti let dosáhly ty stromky výšky 180 cm. Dnes, po víc než třiadvaceti letech by už byly ty jehličnany osmimetrové,“ podělí se o zkušenost paní Pospíšilová.

Kolikrát se musela za těch dvacet až třicet let sehnout ke každému z osmdesáti stromečků, které lemují místní komunikaci a čtyřiceti ve dvoře. Kolik jejich prýtů musela za tu dobu zkrátit zahradnickými nůžkami, kolikrát do roka musela mezi stromečky motykou a hráběmi nakypřit půdu, aby z ní nevyrostla jediná travička.

Kolikrát její ruce musely setřít při té práci pot ze svého čela, to nikdy nepočítala. Ani by se jí nepodařilo shromáždit údaje o opakované péči, kterou musely její ruce věnovat stromečkům, tvarovaných do miniaturní podoby, z nichž ale nikdy les nevyroste, ačkoliv v jeho přehoustlém a mnohdy netvárném náletu spatřily světlo světa.