Těm ještě kastelán vysvětlil podrobnosti požáru a popsal přístup k ohni a poté telefon položil. Místo zděšeného pohledu na hořící střechu se ale pak na jeho tváři rozzářil úsměv.

„Doufám, že nepřijedou i jednotky, které neví, že je to cvičení,“ utrousil se smíchem. Netušil původně, že i když jde jen o cvičení, musí do Brna vše hlásit jakoby skutečně hořelo. Do několika minut se sjely hasičské jednotky z celého okolí za vydatné asistence místních obyvatel i turistů. Ti se původně těšili na prohlídku zámku a požární cvičení se pro ně stalo bonusem navíc.

„Jsme ubytovaní vedle v penzionu. Houkání sirén a hasičské vozy nás nejprve vystrašily, ale pak jsme se utíkali podívat, co se tady děje,“ svěřila se Helena Zouharová z Brna. Ta přiběhla i s kamerou a vše si natáčela.

Ani hasič nelenili a několik z nich tahalo při zásahu i po něm z kapes fotoaparáty. Ne každému se poštěstí dostat se na zámku do míst, kam nevedou oficiální prohlídky. Nejvíce zájmu budily na „hořící půdě“ vyřezávané sáně z osmnáctého století. Kromě nevšedního zážitku si však zasahující také splnili svou povinnost.

„Úkoly tohoto cvičení byly splněny. Doba rozvinutí byla velmi rychlá. Žádné větší nedostatky nebyly,“ hlásil po zásahu nastoupeným jednotkám velitel zásahu Milan Flamík. Podle něj by hašení skutečného požáru bylo na zámku komplikované hlavně kvůli špatnému přístupu aut. Ty musely zůstat na parkovišti, takže bylo potřeba s hadicemi překonávat velké vzdálenosti.

„Půdní prostory jsou plné dřevěných trámů. Prostor je také velmi otevřený, našli jsme tam i nějaké elektrické vedení, takže skutečný požár by se tam rychle šířil,“ upozornil vyšetřovatel hasičů Stanislav Klásek.

Zámek ovšem musí mít, na rozdíl od jiných budov, pro případ požáru množství igelitových plachet. Pod střechou jsou totiž depozitáře, kam by protěkala voda. „Igelitem bychom museli vše přikrývat,“ vysvětlil kastelán.

Po desáté hodině byl zámek opět přístupný návštěvníkům.