Asi tak jako život sám. Když jsem si s ním na sobotním česnekovém festivalu povídal, zalitoval jsem jediného. Že to povídání nemohou čtenáři Slováckého deníku slyšet. Milošův hlas a především jeho neopakovatelný smích, bych jim rád poslal „živě". Prostě pro potěšení. Navzdory tomu, jak byl v sobotu organizačně vytížený, našel si chvíli k tomu, aby mně odpověděl na otázky, týkající se voňavé kořenové zeleniny – česneku, ale i jeho oslav v Buchlovicích.
Kdo přišel před deseti lety s myšlenkou založit česnekový festival?
Nultý ročník festivalu jsme chtěli uspořádat v roce 1997, kdy Slovácko postihly velké záplavy. Kvůli nim se ten ročník nezdařil. Inspirátorem festivalu jsem byl já, největším podporovatelem Franta Hrňa, který se dovedl správně nadchnout a podpořit mě. Chtěli jsme si prostě udělat nějakou radost, jinou než všechny ostatní. Tu radost jsme viděli především ve spojení krásné přírody buchlovického parku a voňavé zeleniny – česneku. A také jsme pochopili, že česnek v oblasti Uherskobrodska už končí, a že je třeba držet se podobně jako u vína hesla, Najdi si svého vinaře, začít pracovat s mottem: Najdi si svého česnekáře! K tomu ale došlo až v roce 2002. Tehdy ve spolupráci s Památkovou správou Buchlovice a jejím ředitelem Pavlem Vláškem se nám to podařilo. Na první česnekový festival na buchlovickém zámku přišlo na 350 návštěvníků. Loni jich bylo přes pět tisíc.
Pěstovalo se na přelomu tisíciletí česneku na Slovácku méně než třeba v sedmdesátých letech minulého století?
Ano, bylo to tak. Slýchali jsme to stýskání pěstitelů, že se česnek nevyplatí pěstovat, i když mně se to na mé zahrádce vždycky vyplatilo. A tak jsme začali spolupracovat s našimi předními šlechtiteli a specialisty na ochranu rostlin včetně česneku, a to s inženýry Janem Kozákem, Pavlem Havránkem a Jiřím Rodem, kteří nám poněkud otevřeli oči, takže jsme museli nějakým způsobem veřejně podpořit domácí česnek.
A bylo to slavnosti česneku. Jaký byl jejich původní název?
Od začátku jsme užívali název Festival česneku na zámku Buchlovice, v posledních třech letech pak pro omezený prostor v zámeckém parku se název poupravil na Festival česneku na zámku a v městečku Buchlovice. Od roku 2002 užíváme logo, které nám pro Folklórní agenturu Buchlov připravil akademický malíř Antonín Sládek z Huštěnovic a to máme včetně názvu zabezpečené ochrannou známkou.
Festival má také svoji hymnu. Kdo ji složil?
Na melodii písně Ešče si já, ešče si já, pohár vína zaplatím jsem napsal tři sloky, oslavující česnek. První dvě se dají zpívat veřejně, třetí pak raději o samotě. Náhradní hymna pro XI. ročník festivalu má název Ešče si já, ešče si já, do Buchlovic zajedu. Zpívá se v ní o polívečce s česnekem, potom o česneku se špekem. Dobře je ně, dyž mám dosti česneku, možu si ho dat na chleba i na veku. Do masa aj do omáčky, možem plnit aj pagáčky, také do vína, bábovek, prodlouží můj mladý věk. (smích)
Kolik let pěstujete česnek vy a s jakými výsledky?
Už za mého dětství byl na naší rodinné zahrádce aspoň jeden česnekový záhon. Především také proto, že jsme každým rokem zabíjeli aspoň dvě prasátka. Bývalý jankovický kronikář Josef Župka říkával, že dyby né česneku, to byzme sa najedli jalového masa! Takže mě k pěstování nejen česneku, ale vší zeleniny, přivedla moje maminka, která byla stále „zavrtaná" v zemi. Vloni jsem měl na třiceti metrech čtverečních v Lukovečku u Fryštáku a v Huštěnovicích bohatou úrodu česneku z novošlechtění Jana Kozáka, která se po uvedení na trh jmenuje Havran, a to na počet nedávno zemřelého šlechtitele Pavla Havránka. Hlávky měly od 70 do 80 gramů. Letos jsem měl úrodu průměrnou. Zasadil jsem přesně 600 stroužků a spočítal jsem si, že při průměrné sklizni vyprodukuji 36 kilo česneku. Sklidil jsem ho o deset kilo víc.
Nevymrzl vám na záhonech, ani vám ho nepomohl nezvaný zlodějíček „sklidit?
Česnek mi nevymrzl, protože na zahrádce v Lukovečku u Fryštáku, ve výšce 300 n.m. byl sníh skoro až po Velikonoc Česnek tam byl jako v peřince a nezmrzla ani jedna hlavička. A zloději? Ti na Valašsku nejsou!
