Myslíte si, že při všech těch úsporných opatřeních, které nás čekají to přežije česká kultura a výtvarné umění, které už nyní jsou největším otloukánkem ?

Prožil jsem celý život s uměním a vím, že nejhorší umění je to, které se nechá podporovat státem. To platí stále a všude. Mocní tohoto světa se často snažili podřídit umění svým záměrům. Naštěstí se jim to povedlo málokdy. Jsem přesvědčen, že umění má být trochu otloukánkem a ti umělci, co to otloukání vydrží, dávají silnou výpověď…

Cenu města Uherský Brod převzal Jaromír Slavíček.
Cenu města Uherský Brod dostal oblíbený pedagog Jaromír Slavíček

Před několika dny tomu bylo 30 let od založení Galerie Joži Uprky v Praze a 10 let od umístnění Uprkovy stálé expozice v Uherském Hradišti. Za tu dobu, se mimo jiné tento svébytný umělec vrátil zpět na místo, které mu ještě za jeho života náleželo. Dnes je Uprka na trhu s výtvarným uměním znovu vyhledávaný autor a obrazy z nejlepšího období jeho tvorby dosahují značných částek. Máte pro to vysvětlení ?

V době globálních řešení si lidé začínají uvědomovat sílu regionu, toho co v něm vzniklo, co k němu patří, co ho charakterizuje a odlišuje. „Uměleckost“ jako taková je až sekundární. Věrnost kraji, tématu a tradici jsou hodnoty, které začínají opět platit.

Podívejte se: Výstava Žít jinak, která se uskutečnila v krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně na konci roku 2018:

V roce 2011-2012 se ve Valdštejnské jízdárně v Praze jak jistě víte, uskutečnila úspěšná Uprkova výstava k jeho 150. výročí narození, kterou organizovala Národní galerie pod Vaším vedením ve spolupráci s Nadací Moravské Slovácko. Proč se nyní Národní galerie, ale i jiné galerie, brání pokračovat v obdobných výstavách, které oslovují širokou odbornou i laickou veřejnost ? Není to tak trochu alibismus kurátorů a spíš sázka na jistotu, když tradičně dávají přednost jen tzv. osvědčeným autorům jako Kupka, Štyrský, Toyen, Filla, Čapek, Zrzavý a dalším českým a světovým velikánům? Přitom jen pojištění výstav těchto malířů vyčerpá zpravidla rozpočet galerii na celý rok. Nebylo by řešením v této době, kdy na nic nejsou peníze začít se věnovat více věcem z depozitářů ?

Autoři, které uvádíte (Kupka, Štýrský, Toyen …) jsou nepochybně vynikající a jejich výstavy mají smysl. Na druhé straně pořádání takových výstav hovoří také o lenosti kurátorů a organizátorů. Díla jsou většinou dobře podchycena, kunsthistoricky zpracovaná a mají zaručenou návštěvnost. Každý nový čin potřebuje spoustu práce a odvahy, do toho se lidem chce stále méně a méně. Když jsem vedl Národní galerii, snažil jsem se, aby mapovala naší uměleckou scénu v celé její šíři, která je obdivuhodná. Při svém příchodu do čela galerie jsem jistil, že chybí díla mnoha důležitých autorů a nikdo se nesnažil sbírky doplnit. Sklidil jsem za to nenávist většiny tzv. odborné veřejnosti. To mě nevadilo a svojí koncepční a obchodní politikou se mi podařilo získat do majetku Národní galerie nebývalé množství chybějících děl a to nejen z oblasti moderního umění. A umění z regionů bylo zcela na okraji zájmů.

Hodová chasa v Hradčovicích u Jany Mošťkové v roce 2022
Hodová epizoda Jany z Hradčovic. Ochrnula, ale s nemocí bojuje a nevzdává se

Několikrát jste navštívil stálou expozici Joži Uprky v Uherském Hradišti, kde je mimo jiné i Vaší zásluhou jako bývalého ředitele Národní galerie v Praze vystaveno deset obrazů Uprky ze sbírky této ctihodné instituce. Jak se Vám líbí tento dlouhodobý projekt, který by měl být zachován pro další generace ? Máte nějaký vzkaz pro čtenáře Deníku ?

Galerii v Uherském Hradišti dobře znám. Nepochybně dává dostatek informací laickému i odbornému publiku. Líbilo by se mi, kdyby do ní vniklo více experimentálního větru, ale to je asi utopie, to nebývá u podobných institucí normální. Jsem přesvědčen, že existence tak rozsáhlé expozice přímo v regionu je nesmírně důležitá. Svědčí nejen o tom, že v místě vznikl kulturní fenomén, ale že si to současná populace uvědomuje a stará se o to. O vlastenectví se dnes nemluví. Vypadá to, že se za své rodiště stydíme. Galerie Joži Uprky v Uherském Hradišti jasně deklaruje, že místo a tradice našeho zrození jsou trvale zapsány v našich životech. Znovu chci zdůraznit, že v globálním světě se ztrácíme a tak domov bude mít větší a větší cenu. A to můžete chápat jako můj vzkaz vašim čtenářům.

Milan Knížák (* 19. dubna 1940 Plzeň) je český výtvarník, hudebník a performer, člen mezinárodního hnutí Fluxus. V letech 1990–1997 působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze (AVU), od roku 1999 do května 2011 jako ředitel Národní galerie v Praze. V letech 1989–2015 byl vedoucím Ateliéru intermediální tvorby na AVU. Jeho aktivity zahrnují akce, výtvarné umění, architekturu, design, módu, básně, fotografie a hudbu.

Autor: Arnošt Bedrník