Před rokem 1990 jí bylo kolem třiceti a pracovala na okresní hygienické stanici, kde výraznou většinu tvořily ženy. „Ráno osmého března vždycky náš vedoucí přišel, každé z našeho oddělení popřál a věnoval jí kytku sněženek," líčí někdejší přístup vedoucích pracovníků k MDŽ Hana Doupovcová a dodává, že dárky, které tehdy na pracovišti ženy dostávaly, byly převážně drobnosti, většinou šlo o dárkové balení mýdel, kytku nebo sladkosti. No a odpoledne se pak konávala organizovaná zábava s hudbou a tancem.

„Pánové z našeho podniku to tehdy neměli vůbec jednoduché, neboť na jednoho tanečníka bylo zhruba deset tancechtivých žen. Pamatuji si, že se do tance ochotně zapojovali i hudebníci, aby trochu vylepšili skóre na parketě," usmívá se senátorka a přiznává, že její největší starostí pro ni tehdy bylo, kdo odpoledne vyzvedne děti ze školky a ze školy. Podobná oslava se totiž konala i na pracovišti jejího manžela. „Dnes bych takovou starost neměla, děti jsou dospělé a oslavy se již nekonají," povzdechne si. V roce 1990 se v Československu 8. březen přestal slavit a podle senátorčiných slov dostal nádech svátku nechtěného, spojovaného s minulým režimem.

„Ten, kdo se nad ním nepohoršoval, jako by ničemu nerozuměl," naznačuje. Základní myšlenkou oslav by ale podle ní měla být především občanská a politická rovnoprávnost mužů a žen. „Oslava MDŹ by neměla být spojována s minulostí. I v současnosti je stále připomenutím mnohaletého mezinárodního boje za ženská práva," tvrdí senátorka z Uherského Hradiště. S pocitem zadostiučinění vnímá to, že se MDŽ, jako svátek oficiálně uznávaný OSN, vrátil v roce 2004 do našich kalendářů opět jako významný den České republiky. Ostatně podobný náhled na MDŽ má také manžel Hany Doupovcové, jenž tento svátek ctí už několik desetiletí stejným rituálem. „Už dvaatřicet let mi v tento den nosí kytičku," uzavírá senátorka.