Na konci srpna se vrátil ze skandinávského výšlapu po nejsevernější poutní cestě sv. Olafa od pobřeží Botnického zálivu ve Švédsku k pobřeží Norského moře, přesněji ze Sundsvallu do královského Trondheimu, kde je v Nidaroské katedrále nejvěhlasnější norský světec údajně pochován.

Působivé je Maximovo vyprávění o skandinávské přírodě i pozoruhodnostech, které během 17 dnů – od 8. do 24. srpna, na své cestě obdivoval. S různými odbočkami k vyhlídkám či vodopádům bylo jeho putování dlouhé 600 kilometrů.

„V průměru to dělá 35 kilometrů denně. Terén byl ale příhodný, po mírných kopcích, vysokých kolem 700 metrů, téměř žádné hory tam nebyly, jen na hranici Švédska a Norska jsem šel čtyři dny hornatějším úsekem téměř bez civilizace. Celá cesta vede lesy a kolem jezer. Na každém kroku to vypadá jako v Českém ráji. Navíc je všude kolem spousta vody, která je pitná a vy si ji odkudkoliv můžete načepovat,“ naznačuje Maxim Jilík.

Krajina tam ale podle něj není příliš přívětivá ke kempování, proto mnozí chodí od ubytování k ubytování. Hodně se bavil s těmi, které na poutní cestě potkával, ale paradoxně žádný z nich nebyl věřící.

„Převážně to byli Němci, Belgičané a Holanďané. Na dva dny jsem se připojil k německému středoškolskému učiteli matematiky a fyziky,“ přiznává chodec z Uherského Hradiště.

Od místních dostal varování, aby si dával pozor na medvědy, ale žádného tam nepotkal.

„Možná jsem je zaplašil tím, jak jsem si cestou zpíval… Když jsem šel z Hradišťa, nebo vojenské pochodové – Okolo Hradce nebo Na tú svatú Katerinu… Tyto písně se dobře zpívají do kroku,“ naznačuje mladý Hradišťan.

Čím víc na sever, tím víc deště

Největší zvířecí zajímavostí podle něj však byl sob, který jej po cestě míjel.

„Seděl jsem zrovna na lavičce, jedl a pozoroval to zvíře, jak kolem mě prošlo po té poutní cestě, ale opačným směrem,“ popisuje Maxim svůj zážitek.

Počasí ve Skandinávii bylo výrazně deštivé. Zmokl hodně, hlavně v Norsku.

„Čím víc šel člověk na sever, tím víc pršelo, ale na druhou stranu jsem měl docela štěstí, protože tam pršívá víc a nikdy mě nezastihl vytrvalý déšť, kdy bych totálně promokl,“ přiznává. Spával často v hamaku (v síti zavěšené mezi dvěma stromy) a k tomu měl na přikrytí pončo, sloužící jako plachta. Nocoval také na zemi v takových rybářských přístřešcích, které měly vždy tři stěny a střechu.

„To jsem se pak ráno vždy vykoupal v jezeře. Byla to sice hodně studená koupel, ale já jsem z vojenského plavání na taková osvěžení zvyklý,“ usmívá se Maxim.

Pokud právě svítilo slunce teplota se pohybovala mezi 20 a 25 stupni a šlo se mu příjemně, ale jakmile se zatáhlo bylo hned o pět stupňů méně.

„Při celodenní zatažené obloze bylo i jen 12 stupňů a v noci teplota klesala až k nule. Největší obtíží tam tedy nebyl terén, ale skandinávské počasí s častými dešti a výkyvy teplot,“ přiznává Maxim.

Lidé nabízeli ubytování

Díky výzvě na facebooku, se mu podařilo sehnat čtyři noclehy pod střechou s možností osprchovat se.

„Za 700 českých korun mě tam na jednu noc ubytovala jedna paní v takové malé chatě s elektřinou, sprchou kuchyňkou a základním vybavením. Na to mi ale přispěl holandský turista, pán, kterému zemřela manželka a on cestoval po evropských poutních cestách. Pozval mě na oběd a poté, co jsem mu řekl, že už jsem obědval, dal mi 200 švédských korun,“ líčí své zkušenosti Hradišťan.

Lidé se mu ale celkově snažili pomoct, jakmile zaregistrovali, že je studentem z bývalé Východní Evropy, což Maxim prozradil na facebookové skupině ve výzvě, že jde po poutní cestě sv. Olafa a rád by, aby mu někdo poradil, kde by našel příhodné ubytování.

„Ozvali se mi dva lidé. Jeden se jmenoval Lars, a ten mě zdarma ubytoval na své chatě, kde měl čtyři postele a říkal mi že jsem jeho pokusný králík, protože tam chce ubytovávat poutníky. Shodou okolností se chystá cestovat po naší zemi, tak jsem mu nabídku ubytování oplatil a přespí jednu noc na mém studentském bytě v Brně. Ten mě pak ještě odkázal na svoji kamarádku, která mě ubytovala u sebe v jediném velkém městě Östersundu. Pak mě kontaktovala Norka s českými předky, která mně zaplatila ubytování - dvě noci po cestě, jednu z toho v Trondheimu,“ zmiňuje Maxim Jilík.

Velkým zážitkem byl podle něj největší vodopád ve Švédsku - Tännforsen, ležící asi čtyři kilometry mimo trasu poutní cesty.

„Tam jsem se sice nekoupal, ale žasl nad tou nádherou. Stálo to zato, těch pár kilometrů si zajít navíc. Po cestě jsem pak obdivoval starobylé tisícileté kameny s runovým písmem v kombinaci s vytesanými křesťanskými kříži z období krále Olafa. Úžasné jsou přímo u cesty ve skále vyryté podobizny zvířat z doby bronzové, čtyři tisíce let staré. Vrcholem pak bylo navštívit Nidaroský dóm v Trondheimu s hrobem sv. Olafa,“ pokyvuje hlavou Maxim Jilík.

První výšlap: z Hradiště k Jadranu

První pěší výšlap absolvoval Maxim Jilík ve svých 17 letech z Uherského Hradiště do Aše - necelých 600 kilometrů. Ve svých 18 letech šel pěšky z Uherského Hradiště k Jadranu do Rijeky – skoro 800 kilometrů.

V 19 letech za covidu kráčel severní částí republiky (kolem Orlických hor a přes Krkonoše) na horu Říp – 550 kilometrů, odkud pocházejí jeho předkové z prababiččiny strany. Ze Ctíněvsi na vrchol hory Říp vystoupal spolu s dědou Jiřím Jilíkem. O rok později – ve svých 20 letech absolvoval stezku SNP z Dukelského průsmyku do Bratislavy – 600 kilometrů.

Maximovi Jilíkovi bude 8. září 22 let. Vystudoval Vojenskou střední školu v Moravské Třebové – tam začaly všechny ty pěší tůry. Je členem aktivních záloh u 71. Mechanizovaného praporu v Hranicích na Moravě.

Koncem září nastupuje do studia 3. ročníku muzeologie na Masarykově univerzitě v Brně. Jde v dědových šlépějích, který vystudoval muzeologii v 70. letech minulého století.