Zkouška nervů, tvrdí Šopík. „Asi jako pro velkou většinu mých spolužáků byla nejtěžším předmětem čeština. Učil ji sám pan ředitel a hodně na ní lpěl. Přesto jsem se jí před maturitou moc nevěnoval. Nastudoval jsem jen prvních osm z šestadvaceti otázek. Naštěstí jsem si vytáhl jedničku. Zkouška nervů pro mě přijde 3. června, kdy budu absolvovat přijímací pohovory na Vysoké učení technické v Brně.“

Strach – ten se snažil potlačit, ale přesto ho trochu měl. „Vždyť otázky ze zeměpisu jsem si před třemi týdny pouze přečetl, matematiku jsem se šprtal celé tři hodiny, na angličtinu, kterou jsem se učil osm let, jsem se pro jistotu ani nepodíval a o češtině, ze které jsem neměl moc dobrou písemku, jsem už hovořil.“

Dřina – uklidňuje se a doplňuje svoje tvrzení. „Není to jen otázka bystrého rozumu. Kdo se víc našrotil – ten zvítězil. Podle toho, jak jsem se připravoval na maturitu já, to tedy velká dřina nebyla.“

Legrace – tu nikdy nepokazil. „Humor mě nepřešel ani před komisí, i když nervozita hrála svoji roli. Já byl po celou dobu maturitní zkoušky poměrně veselý a na zkoušející jsem se usmíval.“

Radost – čekal, že bude větší, pokud by prospěl s vyznamenáním. „Když jsem při vyhlašování výsledků slyšel, že jsem si nevysloužil ani jednu nedostatečnou, byla ta radost veliká. Prospěl jsem, takže jsem spokojený. Radost mám i z toho, že profesoři se při maturitách nesnažili žádného, jak se říká, potopit. Byli velice přívětiví a prožívali zkoušku dospělosti s každým studentem individuálně.“

Související článek:

Velehrad má po 70 letech maturanty