Hned příští den ráno jsme se rozhodli vystoupat i s našimi pejsky na Zbojnický chodníček. Kousek vedle se z mlhy pomalu vynořoval kamenný mnich a vlevo nad námi vrcholek skály, připomínající jednohrbého velblouda. Bizarní skalní útvary pokračovaly i dále. Medvěd nebo trpaslíci s čepičkou se objevovali po obou stranách skal našeho namáhavého výstupu. Až u rozcestníku Malé nocľahy výstup končil. Potom cesta pokračovala dolů na skály zvané Obšívanka. Doslova jsme obcházeli podél skal, místy i s železným zábradlím.

Náhle se objevil před námi fantastický pohled, jako do pohádkového kraje. V roklině stál jako věž vysoký kamenný jehlan a blízko něj „visící“ kámen na skále, který působil dojmem, že v příští minutě spadne dolů. Vedle něj šuměl potok, ale cesta od něj se odklonila mimo a zavedla nás do obce Těrchová, kde jsme byli ubytováni.

Další den nás čekaly Dolné a Horné diery a poslední, jako třešnička na dortu, výstup na Malý Rozutec. Od hotelu Diery u silnice se šlo k dírám asi půl hodiny, když se nečekaně objevily první skály. Stěny se zúžily a my se museli protáhnout pod tenčím sklaním převisem. Teprve za ním se nám odhalil krásný kaňon.

V slunečních paprscích se mokré stěny leskly stříbrným jasem a z okrajů odkapávala po kapkách voda. Překračovali jsme Biely potok, který místy vytvářel malé tůňky, ale jen chvilku se zde zastavil. Pokračovali jsme na Horné diery. Stoupali jsme po ocelovém žebříku a pod námi padal dolů bělostný vodopád. Vzduch byl prosycen vlhkem a jemné kapičky vody nám stříkaly do obličejů. Přidržovali jsme se zábradlí nad vymletými koryty, kde pod námi všude bouřil a hučel ženoucí se potok. Ještě zde bylo hodně žebříků a můstků.

Nakonec kaňon i skály ustoupily a cesta nás vyvedla na louku u rozcestníku Pod Tanečnicí. Vlevo se tyčil Malý Rozutec (1343 m). Nahoru cesta nebyla dlouhá, ale opět i zde jsme se museli přidržovat řetězů, upevněných ve skále. Nádherný výhled na louky, pastviny, vesničky podél silnice a vrcholky hor nás okouzlil. Vlevo za stromy se schovávaly Poludňové skály a celé skalní město, kam však byl vstup zakázán.

Sestup z Rozsudce byl velmi náročný. Bez řetězů bychom po kamenné suti jeli doslova po zadku, proto jsme psy nebrali s sebou. Na nedaleký Velký Rozutec (1600 m) už čas nevyšel, i když výstup na něj je pohodlný. Pro tento den jsme s túrou skončili.

Na další den jsme si nechali výšlap k Novým dierám, odkud se cesta napojovala z Horných dier. Vedla tam vzhůru pohodlnější, lesní cesta již bez žebříků, jen výhledy do roklí byly poněkud zarostené stromy. Šum vody ze strže nebyl slyšet a my se blížili ke kolibě Podžiar. U dvou stromů stál dřevěný domek, v němž se dříve prodával ovčí sýr a žinčica. Od koliby nás dále vedla cesta lesem a loukou k celé dřevěné vesničce Štefanová. Dýchla na nás vůní sena a chlévů, jako za starých časů.

Odpoledne se zatáhla obloha a trochu i sprchlo. Zajeli jsme autem k Vrátné dolině ke kabinkové lanovce, jedoucí do Snilovského sedla (1709 m), ležícího pod Velkým Fatranským Kriváněm, nasedli i s našimi pejsky do kabinky a pozorovali krajinu. Nahoře začalo krátce pršet. Po bouřce z údolí vystupovala mlha a po ní jako v nějakém přírodním divadle se roztáhlo a rozsvítilo slunce. Hory v dálce tonuly ještě v šeru a my osvícení stáli na širokém vrcholu sedla. Nádherné kontrasty světla a stínu však trvaly jen krátkou chvíli. Lanovkou jsme se vrátili dolů a zajeli autem na náměstí v Těrchové se projít. Pobyt nám skončil a my jen vzpomínáme na krásnou přírodu Slovenska a Malé Fatry.

Zdeňka Svobodová, Zdeněk Basovník