Svůj první skautský tábor prožil v roce 1969 na Třeštíku pod vedením bratra Františka Petlana. Tady se také poprvé dostal i k vaření v polní kuchyni. Další rok již připravoval celotáborovou hru na táboře Psohlavců v Osvětimanech, na krásné louce polešovických skautů. Tady také vzniklo obávané strašidlo Chřibohnát v podání Ladi Poláka, který měl později mnoho pokračovatelů. „V roce 1971 jsme naše tábory přestěhovali na Staré Hutě, kde postupně vznikla psohlavecká táborová základna, která nám slouží dodnes. V roce 1992 jsme se s Jeleny přestěhovali o kus dál, na druhou stranu Brda k obci Divoky. Důvodem byla touha po návratu do náruče romantiky bez pevných budov a elektřiny,“ prozrazuje Kamas. V Divokách našli nejen starou romantiku, ale i pochopení a podporu místních občanů. Letos tam budou budovat již patnáctý letní tábor s celotáborovou hrou, tentokrát inspirovanou piráty. „Naše letní tábory považuji za důležitý výchovný prvek a vyvrcholení celoroční oddílové činnosti. Děti získají mnoho dovedností a znalostí, naučí se překonávat překážky i samy sebe,“ uvádí Kamas. Magicky ho přitahují Chřiby. Na každém tábořišti se snaží najít každým rokem něco nového a zajímavého. Možná jsou daleko atraktivnější lokality, ale pro ně je důležitý pestrý a náročný program. „Za ta dlouhá léta našeho táborového harcování se děti a rodiče velmi změnili. Pochopitelně jsou odrazem naší doby a společnosti. Jsou vyspělejší, již jim nestačí jen indiánská romantika. Děti jsou hlučnější, trvá jim delší dobu, než pochopí pravidla hry. Rodiče často požadují větší komfort. Pokud však úskalí překonáme, jsou děti stejně hravé a zapálené jako my,“ říká skaut. Podle jeho slov neví, kolik táborů celkem ve svém životě absolvoval. Rukama jemu i jeho manželce prošlo za ta léta úctyhodné množství dětí. Mnozí se prostřednictvím svých dětí vrací zpět do oddílu a při setkáních vzpomínají na společné táborové chvíle a zážitky.
„Večer, když sedím zády opřený o stěnu kuchyně nebo stožáru na táborovém náměstíčku a pozoruji ztichlý tábor přikrytý hvězdnou oblohou, často si říkám, stojí to mé oddílové a táborové snažení vůbec za to? Samozřejmě bez spolupráce a pomoci mých nejbližších, kamarádů a přátel bych u této zodpovědné, náročné činnosti těžko tolik roků vydržel,“ zakončuje své povídání Kamas.