Maděra: Nedát fašismu sílu nadýchnout se a nezapomínat

K těm druhým patří čtyřiadevadesá­tiletý válečný veterán, plukovník ve výslužbě Vladimír Maděra z Velehradu.

V minulých dnech byl přijat spolu se svou manželkou Jindřiškou hejtmanem Zlínského kraje Stanislavem Mišákem, aby z jeho rukou převzal záslužné vyznamenání II. stupně, jako výraz uznání a poděkování za jeho osobní přínos v boji za demokracii. Byla to už pětačtyřicátá pocta v podobě vyznamenání a medailí, které se Vladimíru Maděrovi dostalo za jeho odbojovou činnost ve druhé světové válce. Právě včera jsme si u Dnem vítězství připomněli její konec.

Sejdou-li se přátelé, vždycky je o čem povídat. Mladí, si vyprávějí si o láskách, ti trochu starší o práci, koníčcích a dětech, padesátníci a starší se zase chlubí svými vnoučaty. Lidé, kteří mají na svých bedrech víc než sedm křížků, k nimž patří i Maděra, vzpomínají na to, co prožili za šestašedesát let pod mírovým nebem, ale třeba i v průběhu druhé světové války.

Jeho vzpomínky mají svůj význam, protože jsou osobitým svědectvím o době, kterou bylo třeba prožít, ale především vybojovat pro šťastný život příštích generací. „Nesmíme dát sílu fašismu se znovu nadechnout. Na válku se nesmí zapomenout. Připomínám si je téměř denně, protože stále připravuji podklady pro putovní výstavy s názvem Komu zvony vyzvánějí, jejichž podtitulem je Heydrichiáda,“ popisuje své pocity plukovník ve výslužbě. Listuje jednotlivými stránkami historických dokumentů, pečlivě seřazených v archivním šanonu, které se dají v krátkém čase instalovat na panely, aby z nich vznikla výstava. „Tenhle pořadač týkající se Heydrichiády mám připravený pro osadu Smolina, ležící pod Vizovickými vrchy. Jedná se o rodiště kapitána Josefa Valčíka, jednoho z účastníků atentátu na Reinharda Heydricha,“ říká Maděra. Jedním dechem dodává, že dva šanony s titulem Heydrichiáda už putovaly do Bánova a Kunovic.

„Ještě než umřu bych chtěl vytvořit šest podobných písemných i fotografických materiálů ze druhé světové války, seřazených do šanonů, aby sloužily dalším generacím, které válku nepoznaly,“ neztrácí plukovník Maděra navzdory vysokému věku optimismus, houževnatost a svěží úsudek.
Před jednasedmdesáti lety vkročil ve vojenských botách rázem do dospělosti. Jeho mládím zněl rachot fronty. Tam se nikdo neptal, kolik je komu let. Všechno se měřilo odvahou. Jako mladý muž začal odbojem ve velehradské sokolské organizaci, která strážila mosty na Vlárské železnici. „Záhy jsem se stal příslušníkem samostatné roty Obrana národa na Velehradě, která čítala asi sto mužů. Pětapadesát jich bylo z Velehradu, dvaadvacet z Modré a další byli z okolních vesnic. V listopadu 1939 dostala Obrana národa v Čechách a na Moravě těžkou ránu v podobě velkého zatýkání,“ vybavuje si své vzpomínky Maděra.

Byl mezi těmi, kterým se podařilo z ochromené obrany uniknout přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko do syrského Beyrouthu, odkud je francouzská zaoceánská loď Mariette Pacha převezla do Marseille ve Francii. „Tam jsme vstoupili do rodící se československé zahraniční armády. Já byl zařazen jako praporní pozorovatel k šesté pěší rotě, druhého praporu 1. pluku,“ svěřuje se Maděra.

Po pádu Francie odcestoval z jejího jihu přes Gibraltar do Anglie, kam byl povolán jako parašutista k plnění zvláštních úkolů. Při výcviku, po němž měl být vysazen v tehdejším Protektorátu Čecha a Morava, utrpěl těžké poranění hlavy a páteře. „Po vyléčení jsem zůstal na základně jako instruktor. Koncem roku 1944 jsem využil možnosti odejít do přímých bojů v Sovětském svazu, kde jsem byl začleněn do štábu 1. čs. armádního sboru, vedeného Ludvíkem Svobodou. Do vlasti jsem se vrátil 4. května 1945 v hodnosti štábního rotmistra,“ líčí návrat ze Sovětského svazu Maděra.

Armádu opustil v roce 1950 v hodnosti majora. O rok později byl příslušníky STB zatčen a dva a půl roku byl vězněn komunistickým režimem. „Po návratu z kriminálu jsem fáral v ostravských dolech,“ dodává Maděra, čestný předseda okresního výboru Českého svazu protifašistických bojovníků v Uherském Hradišti.