Jejich cílem byl štít Korumdy East vysoký 6384 metrů, nejvyšší dosud nevylezený vrchol pohoří. To se podařilo dvěma členům expedice.

Některé hory ještě čekají na pokořitele

„Myšlenkou výpravy bylo ukázat, že stále ještě můžeme nalézt vysoké a atraktivní kopce bez dotyku lidské nohy. A v neznámých koutech světa realizovat kvalitní a hodnotný výstup s nízkými náklady. Nechtěli jsme lézt horu, kterou před námi zdolalo už množství jiných horolezců,“ říká Bureš.
Několik dní po návratu je unavený, ale plný zážitků a zkušeností, které barvitě popisuje. „Na kopec si brousilo zuby víc zahraničních expedic, například Rusové, s nimiž jsme se v horách potkali. Hora se nachází v severním Pamíru, při tádžické a čínské hranici. Cestovali jsme z Oše, města založeného králem Šalamounem,“ líčí Bureš.

Stoosmdesátikilometrová trasa trvala terénním kamazem šestnáct hodin, protože rychlost nepřekročila patnáct kilometrů v hodině.

Po šestnácti hodinách už autem pokračovat nešlo. „Dál se nejede, cestu do hor nikdo nezná. Pastevci pasou níž a tamní obyvatelé do hor nechodí. Tato oblast byla kvůli napjatým vztahům s čínským sousedem donedávna uzavřená,“ popisuje Bureš. Dodal, že nepohodlí a těžká dřina provázejí prý horolezce při každé výpravě do vysokých hor. „Expedice začíná vynáškami vybavení. Na každého člena připadá šedesát kilo potravin, lezeckého materiálu, stanů a dalších nezbytností,“ počítal horolezec.

Základní tábor ve výšce 4050 metrů budovala výprava dva dny. Poté zahájila lezení a zajišťování rozbitého skalního hřebene. „Některé úseky byly značně riskantní, protože skála byla silně zvětralá a její úlomky i s námi odpadávaly,“ vzpomíná Bureš.

Ve výšce 4400 metrů začínalo strmé sněhové pole, které postupem času odtálo, a led, který po něm zůstal, byl velmi nestabilní. Nad tímto polem ve výšce 4800 metrů postavili Češi a Slováci další tábor.

Do cíle náročného prvovýstupu zbývalo v této chvíli ještě více než patnáct set výškových metrů. „Dále jsme lezli po dvojicích a trojicích. Byla to nekonečná a úmorná práce s lezením jednotlivých úseků, taháním jistících lan a vynáškami věcí, nutných pro několikadenní pobyt ve výškových táborech,“ podotkl. Další tábor byl poměrně nízko, za celý den postoupili horolezci přibližně jenom o sto padesát výškových metrů. Klíčovým místem byla stěna a vlastně celé skalní žebro, končící v sedle ve výšce 6040 metrů.

Na vrchol se dostali dva lezci

„Zdolání tohoto úseku a následné zafixování stoosmdesátimetrového lana nás stálo spoustu sil, které pak chyběly ve finiši,“ popisuje náročnost výstupu Vladimír Bureš.

Část členů slezla dolů do základního tábora a vrcholu nedosáhla. „Na kopci jsem zůstal s Miloslavem Hejným a společně jsme jistili sestup dvojice nad námi. Završit úsilí nás všech a dostat se na vrchol se nakonec podařilo jen Tomáši Ehlerovi a Janu Doležalovi,“ konstatoval Luhačovjan.

Dobytím vrcholku však expedice neskončila. Bylo potřeba po sobě také uklidit. „Horu jsme zanechali ve stavu, v jakém byla před námi. Stáhli jsme veškerá možná jištění a odnesli materiál dolů. Stejně tak jsme snesli odpad, kterého za dvacet dní nebylo málo,“ ujistil mladý horolezec.

Výprava do Pamíru byla podle něj opravdu zajímavá a úspěšná. „Zažili jsme sněžení, déšť i slunečno a nálada byla skvělá. Teď si určitě chvíli odpočinu, ale naskytne–li se nějaká zajímavá příležitost, neodolám,“ řekl Bureš.⋌

(uop)