Ačkoliv s humorem, který je solí života, projel s cimbálovými muzikami a dechovkami ze Slovácka křížem krážem Českou i Slovenskou republiku, mediální hvězdou se stát nechtěl. „Měl jsem několik nabídek od našich televizních studií. Ne že bych měl obavy, že v konkurenci vypravěčů neobstojím, ale upsat se těmto médiím jsem považoval za velice zavazující,“ svěřuje se Pavlíček.

I když v minulých dnech kolem něj doslova prolétly čtyřiašedesátiny, neměl chuť se za životem ohlížet. Jen prozradil, že k humoru ho přivedla rodinná tradice a obdiv k mluvenému slovu. Od své maminky dostal do vínku dar výřečnosti a maminka byla tou, která pro něj lidový humor objevila.

„Při svatbách a jiných vesnických slavnostech dovedla lidi náležitě rozveselit. Já začal obveselovat spolužáky a učitele imitováním Vlasty Buriana a dalších herců, ale také maňáskovým divadlem už jako žák první třídy. Nechci tajit ani to, že jsem byl hodně veselý a rozdováděný školák, za což jsem od učitelů trpěl,“ vrací se Jožka ve vzpomínkách do školních škamen a podotýká, že jako voják základní služby působil jako imitátor v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého.

Lidovým vypravěčem se nestal proto, že se jím chtěl stát, ale z toho důvodu, že ho v roce 1978 přihlásil do soutěže lidových vypravěčů v Hluku jeho kamarád Josef Juřička.

„Nechci být neskromný, ale po tom hluckém klání, při němž jsem se vůbec poprvé dostal k mikrofonu v kroji, jsem začal jezdit a vystupovat s hluckou cimbálovou muzikou Dolňácko. Pak jsem na doporučení známého lidového vypravěče Poldy Fojtíka z Otrokovic jezdil po estrádách s Jožkou Severinem, ale i s brněnským Brolnem, s Valaškou, Mistříňankou, Vlčnovjankou, Stříbrňankou, Šohajkou, Bojany a desítkami dalších dechových orchestrů a cimbálových muzik nejen z Moravy, ale i z Čech. Ročně jsem absolvoval víc než sto padesát veřejných vystoupení,“ spíše konstatuje, než se chlubí Jožka Pavlíček.

Na lehkou váhu nebral ani osm stovek vystoupení, která absolvoval během necelých tří let na sklonku dvacátého století. Při takzvaných prodejních sálových akcích bavil s jedním nebo dvěma muzikanty koupěchtivé občany po celé naší vlasti.

S úsměvem dnes Jožka Pavlíček vzpomíná na přehrávky, které musel v minulosti každé dva roky absolvovat u brněnské agentury a nejednou i v Praze. Porotě, v níž byli muzikanti, tanečníci baletu a další umělci (za vypravěče tam byl Zdeněk Galuška), musel předložit písemně své lidové vyprávěnky a kromě toho dostal padesát otázek z politiky a stejný počet z kultury. Kdyby neobstál, s nepořízenou by odešel.

„Pro každou kapelu, s níž jsem jako vypravěč jezdil, jsem musel mít svůj vlastní program a zvlášť pro ni dělat přehrávky,“ vrací se Jožka ve vzpomínkách o čtvrt století zpět.

Od mládí byl obdivovatelem Zdeňka Galušky, Vaška Mlýnka a Poldy Fojtíka, kteří byli mezi lidovými vypravěči osobnostmi s mimořádným talentem. „Nikdy jsem jim z jejich vyprávění nic neukradl. Skutečné i neskutečné historky jsem odposlouchal nebo zaznamenal na diktafon mezi lidmi moravského Slovácka, od baběnek a dědáčků, pečlivě je přepsal do sešitů a některé vyprávěnky jsem podle své fantazie humorně upravil tak, aby je lidé poslouchali a neutekli ze sálu,“ naznačuje bavič se šibalským mrknutím oka.

Největším štěstím pro něj je, když jsou lidé veselí a dobře se baví. „Když se tu a tam objevím, byť i v menší společnosti, lidé mě hned zvou ke stolu a chtějí, abych jim vyprávěl vtipy nebo veselé příhody ze Slovácka. Dobrá pohoda mezi lidmi, smích a potlesk, jsou pro mě tou nejlepší odměnou,“ pochvaluje si vypravěč.

Na dotaz, zda je veselý a humorný i doma, odpověděl, že život není stále veselý, ale také ani smutný. „Řekl bych, že je tak trochu tragikomický. Ale na herce či vypravěče přijde nemoc, bolesti, má třeba rodinné trampoty a smutek. Diváka sedícího v hledišti to nezajímá, chce být baven. Když mi jednou dopoledne zemřela maminka a o nějaký rok později sestra, já měl večer vystoupení. Musel jsem diváky bavit a nemohl jsem jim říci, promiňte, zemřela mi matka nebo sestra,“ svěřuje se Pavlíček.

Sotva přijde mezi lidi nebo vstoupí na pódium a rozhlédne se po obecenstvu, vnitřně pozná, zda s ním posluchači naváží nebo nenaváží kontakt, kdy bude potlesk zasloužený a kdy ne. „Jak říkával můj kamarád Vašek Mlýnek z Kuželova, smítím huba neostará. Tož, ať se všichni smějeme i v tom nadcházejícím letošním roce. Do něj přeji všem čtenářům Slováckého deníku hodně zdraví a trochu toho lidského štěstí. Smích je kořením života, tak ať se s ním letos roztrhne pytel. Ostatně, dneskaj sme tady a zítra tu budem zas,“ směje se Pavlíček.