„Poslední osvobozenou obcí na okrese Uherské Hradiště byly Košíky. Byli to rumunští vojáci z 2. pěší divize, kteří 2. května ráno přinesli malé vesničce na úpatí Chřibů svobodu,“ uvedl ředitel Státního okresního archivu Uherské Hradiště Lukáš Čoupek.

Jak dále objasnil, při samotném osvobozování hradišťského okresu padlo na jeho území 566 sovětských a 624 rumunských vojáků.

Všech obětí nacistické okupace by se podle něj nebylo snadné dopočítat. „Jen seznam zavražděných politických vězňů z okresu čítá přes tři sta jmen. K tomu bychom museli přičíst partyzány, vojáky, kteří se v okrese narodili a padli na východní a západní frontě, ale i náhodné civilní oběti. Někteří lidé přišli o život při bombardování staroměstského cukrovaru,“ povzdechl si Čoupek.

„Kupříkladu osm stovek židovského obyvatelstva okresu bylo deportováno do koncentračních táborů. Převážná většina v nich zahynula,“ doplnil ředitel archivu.

Největší tragédie se odehrála na Salaši

Jednu z největších tragédií II. světové války v okrese si rok co rok připomínají ve Vápenicích za obcí Salaš tamní i přespolní obyvatelé, členové Českého svazu bojovníků za svobodu a zástupci Okresního výboru Komunistické strany Čech a Moravy Uherské Hradiště. Devatenáct mladistvých i dospělých dobrovolníků ze Salaše, kteří pociťovali touhu přispět svým dílem k uspíšení porážky nacismu, se vydalo 29. dubna 1945 na pomoc partyzánům k Tománkově hájence. Po cestě k ní, ve Vápenicích za obcí, byli zavražděni dávkami ze samopalů gestapa.

„Padli tam otec vedle syna, bratr vedle bratra, ale také jedna žena. Světlého dne svobody, kterého se Salaš dočkala v časných ranních hodinách 30. dubna 1945, se nedožili. Jejich mrtvá těla byla třicátého dubnového rána ukládána do společného hrobu na místním hřbitově,“ objasnil tragédii místostarosta Salaše Jiří Janováč.

Dvacet dobrovolníků ze Salaše umíralo několik hodin před osvobozením obce, a to se umíralo nejbolestněji. „Vytoužené svobody se nedožil můj tatínek František Pravdík, jeho bratr Alois, můj bratr František, bratranec Eduard, maminčin bratr a tři její bratranci. V naší rodině nezůstal živý jediný muž a nám ještě v tom roce vyhořel dům,“ vzpomíná na smutný konec dubna před pětašedesáti lety Božena Zůbková.

Za svobodu zaplatili krutou daň i další lidé z okresu. „Ve Starém Městě bylo 30. dubna, den před osvobozením obce, zastřeleno pět mladíků. Byla to odveta za několik napadení německých hlídek partyzány,“ uvedl ředitel archivu.

Odboj na Slovácku trval celou válku

Čoupek dále připomenul, že odbojová činnost proti okupační moci trvala na území okresu od samotného počátku války až do osvobození. „Zpočátku to byla především odbojová organizace bývalých vojáků Obrana národa, ke konci války pak paradesantní skupiny Carbon, Clay a Potasch. Skupina Carbon však v oblasti Popovic přešla v závěrečných dnech k přímému partyzánskému boji a zmíněnou obec osvobodila,“ podotkl Čoupek.

Kromě známých skupin působily v hradišťském okrese i další oddíly, které byly sdruženy do 1. československé brigády Jana Žižky, z nichž za zmínku stojí oddíl Olga, Ivan a Ovčáček.

Pamětnici II. světové války devětasedmdesátiletou Olgu Rožnovskou z Uherského Brodu nevyléčil za pětašedesát let ani čas. „Bylo mně jedenáct a sestře osm let, když gestapo odvedlo z domu mé rodiče a v krátké době po věznění je popravilo. Tatínek Alois Václav Čikl byl vedoucím knězem v kostele pravoslavné církve v Resslově ulici v Praze. Spolu s kaplanem Petříkem a biskupem Gorazdem ukrývali v kostele pachatele atentátu na Heydricha a další československé parašutisty,“ svěřila se Olga Rožnovská. Více se o ní dočtete v pátečním vydání Slováckých novin.

Čtěte také:

názor Zdeňka Skaličky Zemřeli za naši svobodu

Chtěl bych na válku zapomenout, ale nejde to