Ioana Boca z Rumunska hostem LFŠ

Do metropole Slovácka přijela už v pátek 23. července v doprovodu dlouholetého návštěvníka LFŠ, ředitele Rumunského kulturního institutu Mircea Dan Duty. V rozhovoru pro Slovácký deník, který vznikl těsně před návštěvou rumunských hostů v uherskohradišťské věznici, Ioana Boca tvrdí, že desítky tisíc návštěvníků ročně míří do jejich muzea jen proto, aby se dozvěděli něco o období, o němž se v rumunských školách neučí.

Byla jste mezi těmi, kteří se zasadili o to, aby se bývalá komunistická věznice, vyhlášená svým brutálním zacházením s politickými vězni, proměnila v Sighetské muzeum protikomunistického odboje a memoriál obětí komunismu. Co vám, po roce 1989, pomohlo nejvíc dotáhnout toto vaše úsilí do konce?

Zcela na začátku tohoto úsilí, kdy já jsem byla ještě hodně mladá, byli dva rumunští spisovatelé Ana Blandiana a Romulus Rusan. Já jsem se připojila později. Největší zásluhu na samotném vzniku a současném fungování Muzea protikomunistického odboje a memoriálu obětí komunismu v Sighetu má občanská společnost s názvem Civická akademie. Já jsem se do toho připojila později. Důležité je ale to, že si rumunská veřejnost uvědomila, jak je důležité, abychom budoucnost založili na úplně jiných základech, než bylo těch padesát let komunismu, které jsme měli za sebou, na něž však nesmíme zapomenout. Pokud chceme jít dál, musíme vědět, co se stalo v nedávné minulosti.

Ve kterém roce jste se vy zapojila do aktivit kolem proměny sighetské věznice v muzeum?

Už v roce 1995 jsem jako studentka začala pracovat na projektu orální historie, orálních dějin a od roku 1998 jsem ve vznikajícím muzeu byla zaměstnaná jako badatelka.

Vyskytl se někdo, kdo komplikoval snahu přetvořit věznici v muzeum? Jak se k tomu stavěli někdejší komunisté?

Když jsme tuto iniciativu zahájili, byla u moci nekomunistická vláda, která z toho nápadu nebyla vůbec nadšená. Naštěstí jsme se těšili podpoře Rady Evropy a ta nás morálně i finančně podporovala až do roku 1997, kdy začala vládnout pravice. Navíc se v médiích objevovali články, že prý v Sighetu prodáváme Západu bolest Rumunů, a že si z toho děláme soukromý byznys. Důležitost a význam memoriálu obětí komunismu byly poprvé uznány, až se dostala k moci bývalá pravicová opozice. Ta jej také prohlásila za objekt národního zájmu.

Odsoudili některého z šéfů či dozorců bývalé věznice za jejich nelidské chování?

Nikoho takového neodsoudili doposud v celém Rumunsku, ačkoliv na začátku 90. let takové pokusy byly.

Jakým způsobem jste objekt získali a do jakého typu společnosti jste museli ještě před tím svoji iniciativu transformovat?

Žádná akciová společnost, žádné s. r. o. Funguje to jako nezisková, nevládní společnost. Civická nadace požádala místní samosprávu o zchátralou budovu věznice, která městečku patřila. Nakonec se jí podařilo získat do padesátiletého bezplatného užívání nejen budovu kriminálu, ale i hřbitov v jeho okolí, kde jsou pochováni političtí vězni.

Stala se muzeem celá věznice, nebo její část využil stát jiným způsobem?

Celá budova, která se od roku 1977 nepoužívala jako věznice, ale sloužila jako skladiště, je už dnes muzeem. Ty největší hrůzy se tam děly v letech 1950 až 1955. Tehdy tam byli vězněni bývalí zástupci politických stran, aristokrati, představitelé někdejší vlády i katoličtí a řeckokatoličtí duchovní a biskupové, zkrátka celá meziválečná společenská reprezentace.

O jak rozsáhlý muzejní komplex se v současnosti vlastně jedná a jak jste v něm expozici rozčlenili?

Jedná se o třípatrovou budovu z konce 19. století, která ve spojení se soudem sloužila v centru Sighetu jako věznice už za rakousko-uherského mocnářství. Tu jsme pouze zrekonstruovali, ale do její původní podoby jsme architektonicky nezasahovali. Každá z místností se pokouší reflektovat jeden aspekt, jedno hledisko těch 50 let komunismu. Pokusili jsme se, aby ty místnosti působily co možná nejvědečtěji, proto jsme se pokusili dostat z archivů staré noviny, od rodin vězněných lidí dopisy, fotografie i privátní věci vězňů. Existuje tam sice sál, kde neustále běží filmy o tom, co se v této věznici dělo, ale důraz v tomto projektu není kladen na multimedialitu prezentace.

Jak velký zájem o muzeum je mezi veřejností?

Přichází tam více než 70 tisíc návštěvníků ročně, z toho je 40 procent mladých a hodně turistů. Pokoušíme se totiž v jedné z tamních místností prezentovat i to, co se dělo v padesátých letech minulého století v jednotlivých zemích takzvaného socialistické­ho bloku.

Co v muzeu láká největší pozornost například mladých lidí.

Je to jednak zvědavost, ale i docela obyčejná snaha dozvědět se něco o tom období, o kterém se ve školách prakticky nic neučí.

Myslíte, že takovýto typ expozic bude nutné v průběhu času nějak technicky aktualizovat, aby byl atraktivní i pro přicházející generace?

Je to živé muzeum. Jak pronikáme do archívů, objevujeme stále nové poznatky, proto se naše expozice nepřetržitě aktualizují a toto by budoucí generace lákat mohlo.