„Letos sa urodilo, dajte si. Chcete víno nebo slivovicu?" vítá o Velikonočním pondělí členy folklorního souboru Handrlák v Kunovicích maminka jedné z jeho tanečnic. Osm zástupců sdružení vstupuje do domu s písní na rtech v doprovodu houslí a basy. „Kde je vás víc?" ptá se tanečnice. Počasí, které nikdo z kluků nepamatuje, část z nich odlákalo. O Velikonoční neděli totiž napadlo několik centimetrů sněhu. Ještě brzy ráno to vypadá, že sejde z plánu jet na voze, nakonec se ale oteplí a vůz s koňmi vyjede. „Šlaháče" nabírá okolo desáté hodiny dopoledne, někteří z nich mají za sebou už dvě hodiny obchůzky po svých.

„Ráno bylo minus osm stupňů, to je příliš zima," pokyvuje hlavou koňák. Zapravdu mu dává i etnografa Slováckého muzea Romana Habartová, která si přišla soubor vyfotit, když se stavil u loňského krále. „Já pamatuju, že dvakrát byl takový sněhový poprašek, tolik sněhu snad nebylo nikdy," vzpomíná etnografka z Kunovic.

Pánové se ale drží hesla, že tradice se mají udržovat a skládají se na vůz, aby objeli během dne své tanečnice, kamarádky i vlastní rodiny. Kromě pověstného mládí je jistě hřeje také nejedna štamprlička, kterou jim nabízí v každém domě. „Dáte si eště jednu?" nabízí slušně vychovaná hospodyňka. „Já si dám!" hlásí se odvážně hned na první zastávce jeden z mladíků v kroji, jede s Handrlákem na obchůzce poprvé. „Brzdi, jsme teprve na začátku," radí mu zkušenější kolegové na jeho větu, že dvě on hravě zvládne. „To si povíme odpoledne," smějí se kolektivně.

Právě výdrž a pevná vůle jsou prý hlavním kritériem toho, kdy obchůzka skončí. „Vůz s nama jezdí většinú do tří, ale nekteří sa ani toho nedožijú," vzpomíná jeden ze zkušenějších členů Handrláku.

Velikonoce ale nejsou jen o slivovici. Na každé zastávce voní domem zákusky, chlebíčky, rolády, sekané a spousta dalších laskomin. „Abyste neřekli, že v Kunovicách sme lakomí," strká mi pod nos tác se zákusky hostitelka. Víno i slivovici statečně odmítám, řídím. Jednou z věcí, na kterou se ale pánové nejvíc těší, je mrskání. Každý má v botě zastrčenou „žilu", na kterou mu děvčice vážou mašle. Vezou s sebou také jednu symbolickou pomlázku, asi tři metry dlouhou. Mašličky však dívky nepřivazují pouze na spletené proutí. „Já chci taky," hlásí se o svůj podíl houslista, který si je nechává vázat rovnou na smyčec. „Tady jsme se loni koupali, tady také," vzpomínají po cestě se smíchem členové Handrláku. Letos však kvůli zimě šetří i holky, nepolévají je, ale tento zvyk prý nějak důsledně nedodržují nikdy. Pištění dívek a svištění proutku se ale ozývají od každého domu, kde zastavíme. S kunovickými folkloristy strávím necelé dvě hodiny, během kterých stihneme objet tři rodiny. Vyslechnu několik lidovek, ale také třeba Jožina z bažin v doprovodu basy.