Vyrazil pouze se svým psem, vlčákem Bellou a podle plánu by chtěl dorazit do cíle po sto dnech chůze, tedy zhruba v polovině července. „Nutno připomenout, že se jedná o jeho první větší pěší pouť,“ vysvětlil jeho kamarád Radomír Zábojník. Petr vyrazil z Topolné přes jižní Moravu, horní Rakousko, Německo do Švýcarska, kde se v Kostnici napojil na jednu z oficiálních tras vedoucí přes celé Švýcarsko dál do Francie a Španělska. V Česku využíval hlavně turistických cest.
V Rakousku a Německu podunajskou stezku a méně i více frekventované vedlejší silnice. Mnohem zajímavější byla švýcarská část. Tady už mu pomáhalo v orientaci i značení stezky otevřenou mušlí, symbolem svatojakubské pouti. Podle Petrova vyjádření byla tato část zatím nejtěžší, ale také nejkrásnější.
Vedla chodníčky podél jezer, rozkvetlými loukami na úpatí zasněžených Alp. Za den několikrát vystoupal pár set metrů nad jezero, aby se k němu po několika kilometrech zase vrátil zpátky. Nebylo výjimkou, že značená cesta vedla přímo přes dvůr usedlosti místního farmáře. Na cestě využíval k noclehu ubytoven, zřízených právě pro poutníky. Některé spartánsky vybavené, jindy poměrně honosné penziony. Tam se Petr potkal také s dalšími poutníky.
„Setkal jsem se s čerstvým maturantem z Rakouska, německou lékařkou, která absolvuje cestu po etapách. Společné úseky ale nebyly dlouhé,“ informoval prostřednictvím Radomíra Zábojníka cestovatel Petr Kučera. Jak dále Kučera poznamenal, poznal již pohostinnost domorodců, kteří jej pozvali na oběd. „Zaujal mě kontrast mezi zanedbaným českým a udržovaným malebným rakouským pohraničím i mentalita tamních obyvatel. Uvědomil jsem si rozdíly mezi severním Švýcarskem ovlivněným spíše německou pečlivostí a jižním, se znatelným vlivem francouzským,“ popsal své zážitky Petr Kučera. Touto dobou je poutník z Topolné ve Francii a blíží se k polovině cesty.
Pouť do Santiága de Compostela byla uznávána po tisíciletí už Kelty, Římany i křesťany. Trasa cesty protíná napříč trasu několika států.
