„Krmítko může mít jakýkoliv tvar a podobu. Může být z nejrůznějších materiálů, ale krmítka ze dřeva jsou do zahrad či na balkony nejvhodnější,“ doporučil Maňásek, který dává krmítkům, převážně ze smrkového dřeva, podobu oploceného srubu. Otvory, kterými se opeřenci dostávají k potravě, nesmí mít ostré hrany a nikde nesmí trčet hroty hřebíků. „Krmítka dělám raději rozměrnější, aby sloužila i větším ptákům, třeba kosům. Ti se ale do budky nedostanou. Tam smějí jen ti menší,“ uvedl myslivec. „Základnu, na kterou se sype krmení, obháním zábradlím. Vítr tak nesmete potravu na zem,“ poradil tesař.

Jím vyrobená originální krmítka už prý okopírovali drobní výrobci z Polska. „Jenže oni je dělají z překližkových výlisků, nikoliv ze dřeva, které natírám napouštěcím lakem,“ prozradil Maňásek vrchní úpravu krmítek. Ta umisťuje do zahrádek tak, aby byla dva metry nad zemí a 3 až 4 metry od stromů. „Jen tak lze ochránit ptáky před útokem toulavých koček. V případě, že krmítko chci dát na strom, zavěsím ho pomocí drátu nebo provazu na větev,“ řekl velehradský myslivec. Podle něj do krmítek nepatří solené nebo kořeněné kuchyňské zbytky, suché těstoviny, či kynuté výrobky. „Ptáčkům je potřeba sypat olejnatá semena, například slunečnice, mák, řepku či proso. Ke krmítkům lze zavěsit kousek loje nebo syrového sádla,“ prozradil Maňásek a dodal, že potravu by měli lidé dávat do krmítka v takovém množství a stavu, aby neplesnivěla a neshnila.

Zdeněk Skalička