Vrátili jste se z Koreje, kam jste doprovázeli na mezinárodní konferenci vlčnovského starostu Jana Pijáčka. Bylo od začátku jasné, že nehmotné kulturní dědictví budete zastupovat vy?

V září 2010 v Hradišti probíhala mezinárodní konference ICCE. Hlavní zaměření této organizace spočívá ve výměně zkušeností s ochranou nehmotného kulturního dědictví lidstva na celém světě. Tato setkání se konají pod záštitou UNESCO. Soubor Hradišťan měl tu čest vystupovat na slavnostním večeru při zakončení konference na Pražském hradě a odtud pramení naše pozvání na první ročník festivalu ICCN v Jižní Koreji. Velký podíl na naší účasti v Koreji měl starosta Vlčnova Jan Pijáček.

Jaké jste si z Koreje přivezli umělecké zážitky?

Na jedné straně bylo úžasné objevovat propojenost kultur z různých koutů světa s naší moravskou kulturou a nacházet až překvapivé souvislosti. Například filipínského rituálu plodnosti s naší kdysi dávno zapomenutou magií na ochranu polí a jejich úrody či šílený brazilský tanec býka evokující symbol oběti. Na straně druhé bylo zajímavé sledovat taneční kulturu Asie: dvorské tance z Kambodži a Číny, jejichž výrazové prostředky spočívají v pohybech paží, rukou, hlavy, bojový tanec haka z Nového Zélandu, kde dokonce i jazyk a oči mohou obsahovat širokou škálu výrazových prostředků. A pro tuto krásnou různorodost má smysl toto bohatství kultur zachovávat.

Ladislava Košíková v Jižní Koreji.

A co zážitky netaneční…

O netaneční zážitky také nebyla nouze. Především to byla někdy až obřadná zdvořilost Korejců, nezbytné úklony při pozdravu, které v nás vyvolávaly občas i rozpaky. U některých z nás to byly zážitky s každodenním zápasením s jídelními hůlkami, nezvyklým posezem v kleku u nízkých jídelních stolků. Někteří skákali pro zážitky do obrovských vln Japonského moře…

Asiaté jsou přece jen trochu jiná mentalita než my Evropané. Rozuměli vašemu tanci?

Všichni na celém světě prožíváme stejné emoce, které jsou vyjádřeny v písních a tancích každého národa. A hudba a tanec je to, co nás spojuje v krásné různosti. Dynamika, tempo, rytmus pohybu je samostatnou řečí těla a nepotřebuje tlumočníka. I když drobné taneční nuance Asie zůstávají před Evropanem skryté, stejně jako mnohé těžce vysvětlitelné prvky tanců a rituálů naší kultury. Je v tom však jistý nádech tajemna a kouzlo neuchopitelnosti umění lidským rozumem.

Vy a Hradišťan, to je vůbec už hodně let pevné spojení. Připomeňte, kdy vlastně vaše spolupráce začala?

V roce 1974 jsem se stala tanečnicí Hradišťanu tenkrát ještě pod vedením Jaroslava Václava Staňka a někde tady se nastartovalo to „pevné spojení" a trvá dodnes. V autorské dvojici s Jiřím Pavlicou jsme začali spolupracovat v devadesátých letech. Vzpomínám si na náš první projekt. Byla to Biblická zastavení v roce 1992. A na „první" zapomenout nelze.

Na jakou práci s Hradišťanem nejraději vzpomínáte?

V mém případě nelze hovořit o méně či více významných projektech. Každá práce je spojena s jistou atmosférou doby, okolnostmi, lidmi. Každá tvůrčí práce mne někam posunula, obsahovala vždy studium materiálu, hledání, nacházení i ztrácení, boj s myšlenkami a nápady, noci krásných snů či noci bezesné… A pak velká pokora před vzniklým dílem, které je tak křehké… Protože je ukryto v lidech, těch několika tanečnících na jevišti, kterým věříte, že každým krokem, každým pohybem vytančí vaše myšlenky a nastane to úžasné spojení tanečníka a choreografa a tanec na jevišti se stane živým sdělením.

Jmenujte pár konkrétních…

S jednotlivými projekty se mi vybavuje pestrá mozaika nejen tanců, ale i tanečníků a emocí, jež vkládali do svých rolí. Tanec Marie a Alžběty z Biblických zastavení, obětní tanec dívky při velkomoravském rituálu či posvátná síla Cyrilometodějského chorálu z programu V proměnách času, prosba dívek za dar lásky ke svatému Antonínu či moudré promluvy vinařů k svatému Urbanu v pořadu Skrytá tajemství, Modlitba za vodu a Svatojánské slunce ze Slunovratu, osudový tanec Uliány, milostná touha Kravárek či tanec Člověka vonící chlebem z Kytice Bohuslava Martinů, síla dívčí a chlapecké družiny ve Svatbách Igora Stravinského nebo rituální Tanec Smrti z posledního projektu Hradišťanu Třikrát je člověk… Není významnějších či méně významnějších.

Choreografii se věnujete i na divadelních scénách, je některá inscenace vaše nejoblíbenější?

Nejoblíbenější je vždy ta, co právě tvořím, jinak to asi dělat nelze. Ale musím vzpomenout svou první choreografickou spolupráci. Bylo to na prknech Slováckého divadla s režisérem Igorem Stránským v pohádce O hloupé víle Rozárce. Byla jsem značně nervozní, nejistá, nevěřila jsem si, v noci jsem nemohla usnout, stále se mi dokola vracely scény z jeviště… A pak první cho- reografie za hranicí našeho okresu Babička s režisérem Ivem Krobotem v Divadle Na provázku. Pro začátek to byla pro mě velká škola a myslím si, že i odvaha. Dnes jak s Igorem Stránským, tak s Ivem Krobotem spolupráce pokračuje.

Co chystáte v nejbližší době s Hradišťanem?

Čekají nás další reprízy České mše vánoční s Czech Ensemble Baroque Orchestra a dirigentem Romanem Válkem. 13. 1. vystoupíme ve Slováckém divadle s „korejským programem", doplněným o vzpomínky, zážitky a fotografie z cesty. Plánujeme v Hradišti představit náš projekt z loňského mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl Catulli Carminu a Svatby Igora Stravinského. Rádi bychom uskutečnili reprízy nového společného projektu s Jirkou Pavlicou a celou muzikou Třikrát je člověk. V jednání je nabídka na vytvoření projektu pro Festival barokní hudby ve Znojmě.

Prozraďte, co je vlastně na tanci tak fascinující?

To, že byl vždy neoddělitelnou součástí života, protože ze života pramení. Vždyť prvními zdroji tance byly pohyby a gesta spjaté s životem člověka, s emocionálními dojmy ze světa, který ho obklopoval. Člověk pozoroval sám sebe, okolí, napodoboval přírodu, pohyby zvířat, rostlin, síly nadpřirozené. To vše bylo inspiračním zdrojem jeho tanečního pohybu a je tomu tak dodnes. Schopnost vyjadřovat se pohybem je člověku vrozená. Tancem a pohybem dokážeme vyjádřit velkou škálu emocí, citů, nálad, uspořádat a sdělit svůj názor. Tancem dokážeme dořeknout to, na co už slova nestačí…

Ladislava Košíková v Jižní Koreji.

Ladislava Košíková

- narodila se 28. 1. 1957 v Uherském Hradišti, je absolventkou Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (19761980) a Divadelní fakulty JAMU v Brně, obor taneční umění (19911996)

- nejprve se stala choreografkou, následně pak uměleckou vedoucí Hradišťanu, kde v autorské dvojici s hudebníkem Jiřím Pavlicou vytvořila výrazná scénická pásma, mezi něž patří např. O slunovratu (1998), O člověku /a jeho ctnostech a neřestech/ (1999), Zpívání o lásce (2002), Skrytá tajemství (1995), V proměnách času (1994), Biblická zastavení (1992)

- choreografické práci se věnuje také na různých divadelních scénách

- věnuje se umělecké práci i pedagogické činnosti v oblasti tance

Související články

Korejská průvodkyně: Nejvíc se mi líbí vaše párové tance

Starosta Pijáček: V Koreji jsem pocítil, jak jsem nesmírně hrdý na naši zem

Tanečníci Hradišťanu se vrátili z Jižní Koreje

Autor: Petra Kučerová