Všechno je totiž na dobrovolnosti. Jak říká vedoucí kontaktního centra Vladimír Kaška, závislost na drogách je sice nemoc, ale člověk je bere, protože mu něco přinášejí. Něco, co mu jinak v životě chybí.

Můžete nám vaše zařízení představit, co to Charáč vlastně je?

Kontaktní centrum Charáč je zařízení pro lidi, kteří užívají nealkoholové drogy a chtějí tento problém nějakým způsobem řešit. Jsme nízkoprahové zařízení, to znamená, že řešením nutně nemusí být léčba nebo zájem 
o léčbu. Respektujeme i takového člověka, který si k nám chodí pouze vyměňovat jehly. Veškeré služby nabízíme anonymně a zdarma, pro naši práci nepotřebujeme znát ani jméno a příjmení toho, kdo k nám přichází. 
V Uherském Hradišti fungujeme od srpna roku 2000.

Kontaktní centrum zřizuje společnost Podané ruce, čím se obecně zabývá?

Společnost Podané ruce je největší poskytovatel sociálních služeb původně v oboru drogové problematiky s tím, že začátky byly někdy koncem totality s tajnými terapeutickými skupinami. Jakmile se začala formovat státní protidrogová politika, Podané ruce začaly nabízet kromě léčby a doléčování především kontaktní centra. V současné době nabízíme ucelené programy léčby a prevence a doléčování, máme nízkoprahová centra pro děti a mládež a vznikají ambulance adiktologie (zabývá se léčením závislostí – pozn. aut.), kde se ambulantní formou pracuje kromě uživatelů drog také s alkoholiky a hazardními hráči a blízkými těchto osob. Zatím poslední vznikla ve Zlíně v srpnu 2013 pro celý Zlínský kraj. Naše motto zní: Podané ruce na cestě ke svobodě.

Vraťme se zpět do Uherského Hradiště. Jaká skupina lidí tady do kontaktního centra dochází?

Naše cílová skupina je oficiálně určená od 16 let nahoru. 
V Charáči byl v roce 2006, když jsem nastoupil, průměrný věk klienta 26 let. Typickým klientem byl dvaadvacetiletý uživatel pervitinu, který si drogu aplikoval do žíly. Dnes se průměrný věk pohybuje okolo 34 let. Ale objevují se i noví uživatelé mladší 18 let. Obrací se na nás třeba i čtyřicátníci, kteří drogy berou léta, ale doteď nebyli v kontaktu s žádnou sociální službou. Typický klient dnes je stále injekční uživatel pervitinu, ale už kolem 26 let věku. Dvě třetiny našich klientů tvoří muži, třetinu pak ženy. Důležité ovšem je, že většina našich klientů starších 30 let má dokončené alespoň střední vzdělání bez maturity, kde mají v případě změny možnost navázat, ti kolem 20 let ze střední školy většinou absolvovali jeden rok a pak už nic. Následná nemožnost uplatnit se ve společnosti výrazně snižuje jejich motivaci ke změně životního stylu.

Co kontaktní centrum drogově závislým lidem může nabídnout?

V první řadě je to pozitivní kontakt se sociálním prostředím, protože máme i terénní pracovníky, může být tento kontakt účinný velmi rychle, protože 
v podstatné části své práce nečekáme, až k nám někdo přijde, ale svým potenciálním klientům vycházíme naproti do míst, kde se aktuálně pohybují. Pokud člověk doma řeší konflikty, neuznává žádnou autoritu, nechodí do školy ani do práce a jediný kontakt, který má se společností, je ten, že ho jednou za čas sebere policie, my do toho vstupujeme s tím, že mu máme co nabídnout a že změna je pořád možná. S nadsázkou říkáme, že jsme schopni, na rozdíl od některých jiných sociálních služeb, vracet státu daňové poplatníky. Pokud se člověk tak- zvaně chytne za nos, začne pracovat, naváže vztahy, tak to, že měl nějakou drogovou kariéru najednou neznamená, že nebude schopen fungovat ve společnosti. My stojíme s kontaktním centrem na úplném začátku, mnohdy ani nevidíme nějakou změnu. Pokud k nám klient přijde, ptáme se ho, jestli má doklady, jak je na tom sociálně, jestli pracuje, jestli má kde bydlet. Jsme schopni odkázat takového člověka na dávky na úřadě práce a stabilizovat jeho aktuální sociální situaci. V užívání drog neuvidíte změnu hned, ale prvotní změna je, že bezdomovec může třeba za jeden den bydlet. Člověka to z krize posune o kus dál. Mnozí z nich už pak nechtějí spadnout tam, kde byli, a říkají si, co musím dělat pro to, aby se to nestalo. S tím mu my poradíme. Máme samozřejmě i klienty, kteří si teď drogu užívají a nechtějí po nás nic jiného než si vyměnit jehly. Nestavíme klienty na startovní čáru a neříkáme – teď přestaneš brát drogy. Člověk si na to musí přijít sám. Závislost je sice nemoc, ale člověk, který se z ní chce dostat, musí být sám vnitřně motivovaný se sebou něco udělat. My ostatní mu můžeme ukazovat možnosti a dávat nestranné a pravdivé informace. Nejsme spasitelé, neodvedeme člověka z parku a neopečováváme ho, až se úplně uzdraví. Na druhou stranu jsou lidi, kteří chodí jen k nám, a pak jich najednou není a já je potkám za rok na náměstí slušně oblečené a se slovy ‚bez vás by to nešlo'.

Nabízíte v centru například možnost sprchy nebo vyprání prádla?

Ano, když si naši klienti nemají kde vyprat a dát si sprchu, mohou si to zařídit v kontaktním centru. Většinou míváme, díky Oblastní charitě UH, k dispozici i nějaké oblečení, aby se mohli převléci do čistého. Štědrý sponzor, pekárna U Jahodů, nás zásobuje pečivem a mohu říci, že 
s nasyceným člověkem se dá mluvit úplně jinak než s hladovým, k dispozici je i místnost 
s posezením, kuchyňským koutem a počítačem s připojením na internet, který nám výrazně usnadňuje práci při hledání ubytování či zaměstnání nebo nabízí prostřednictvím sociálních sítí kontakt s rodinou. Společenská místnost je otevřená od 11 do půl páté. Nikdy tam není klient sám, pracovník se ho vždy zeptá, jak se má a co potřebuje, pokud mu ale klient řekne, že chce klid, respektujeme to. Vytváří to důvěru. Naším cílem je, aby se tu lidé, kteří berou drogy a nechtějí řešit abstinenci, objevovali co nejčastěji. I výměna jehel je důležitá. Není to 
o tom, že mu strčím do ruky jehlu a řeknu dobrou chuť. Probírám s ním rizika, ptám se ho na zdravotní stav, sociální situaci. Bavíme se o rizikových způsobech aplikace, jestli nemá abscesy, hodnotím si pro sebe jeho psychický stav, navrhuji, jestli by nešlo užívání přibrzdit, když už mu nedělá dobře.

S užíváním drog jde často ruku v ruce i toxická psychóza, o co konkrétně jde?

Toxická psychóza jsou stavy, kdy člověk vnímá zkresleně realitu. Může mít halucinace, paranoidní představy o sobě a okolí, někdo v toxické psychóze například vidí hady, jiný říká, že už nemůže krást, protože má kolem sebe pořád policisty. Nejčastěji klienti trpí právě pocitem, že je někdo sleduje či pronásleduje. Z toxické psychózy člověku pomůže pouze přestat aspoň na čas brát drogy.

Jak jste říkal, jste mnohdy prvním kontaktem se sociálním prostředím, kolik vašich klientů se dostane zpět do společnosti? Dá se vyčíslit, kolika lidem pomůžete na správnou cestu?

Myslím si, že většina, ale 
u každého je to jinak. U někoho je maximum vyřízení dávek nebo invalidního důchodu a dál žije na nějaké ubytovně a nás už nepotřebuje. I toto bereme jako úspěch. Stabilizoval se. Pak jsou další, kteří k nám začali chodit třeba v 17 letech, a najednou zjistí, že mohou znovu studovat nebo si udělají rekvalifikační kurzy na úřadu práce. Myslím si, že takových je většina, u drogy se vydržet dlouhodobě nedá.

Která droga je v Uherském Hradišti nejrozšířenější?

Úplně nejčastěji se všichni setkávají s marihuanou. To je bezkonkurenční. Čistokrevní uživatelé marihuany nás ale většinou nekontaktují, byť se setkáváme 
s tím, že kouření marihuany doprovázejí stále výraznější zdravotní rizika, zvláště u dospívajících jde nejen o rychlejší rozvoj sklonu k závislosti obecně, ale i o akutní rozvoj psychických a psychiatrických problémů, například potvrzena je souvislost 
s rozvojem schizofrenie a i bez těchto příznaků následný sociální propad, vyplývající z nedokončeného vzdělání a neschopnosti sehnat pracovní uplatnění. Téměř 100 procent našich klientů jsou uživatelé pervitinu, občas se objeví někdo zneužívající medikamenty či substituci.

Takže v současné době počet lidí závislých na drogách 
v Hradišti roste?

Má to vlny. Na začátku 
(v roce 2006 – pozn. red) byla skupinka uživatelů pervitinu, kolem ní byla skupinka pankáčů, kteří si občas něco dali a hodně hulili trávu, a pak byla skupinka vyhraněných alkoholiků. Alkoholici a drogově závislí se příliš rádi neměli. Do roku 2012 se tady dostupnost pervitinu rapidně snížila, významná část lidí z drogové scény šla sedět za drobnou kriminalitu, mezi nimi spousta vařičů, mezi nimi i výrobci pervitinu. V době snížené dostupnosti drogy, zvláště pokud je to zapříčiněno represí, ztrácíme s našimi uživateli kontakt, většina těch, kteří zůstanou na svobodě, zůstane věrná závislostnímu modelu chování a nedostupnou látku nahradí něčím jiným, třeba alkoholem a medikamenty. Jakmile se situace uklidní a scéna se stabilizuje, začíná opět fungovat i trh. Poslední takový nárůst zaznamenáváme od amnestie v lednu 2013. Za poslední dva měsíce jsme měli dvacet nových klientů. Dříve to bývalo měsíčně mezi pěti až sedmi.

Jak často se vám podaří drogově závislého odeslat na léčení?

Je to tak asi deset případů za rok. To už totiž vyžaduje velkou motivaci, přechod do komunity je tvrdá záležitost, všichni to nevydrží. Oni mu tam nastavují syrovou zpětnou vazbu, a pokud člověk není skutečně motivovaný, řekne si, že toto nemusí poslouchat.

Objevují se v Uherském Hradišti i drogy typu heroin?

Občas někdo řekne, ale tím myslím tak jednou za dva roky, že si někam zajel pro heroin. Neděláme si iluze, že pokrýváme celou drogovou scénu. Například člověk, který má hodně peněz a šňupe kokain, nepotřebuje kontaktní centrum, respektive se domnívá, že mu kontaktní centrum nemá co nabídnout, přičemž opak je pravdou.

Když srovnáte Hradiště s jinými regiony, dá se říci, že je tu problém 
s drogami?

Jsme takový průměr. Potkáváme se s kolegy ze Zlínského kraje a potkáváme se i s kolegy z naší společnosti a odjinud. Vím, že teď třeba máme v kraji největší procentuální nárůst klientů a vydaných jehel my. Ale naopak 
v roce 2012 jsme měli nejméně klientů z kraje. Za rok 2012 jsme vydali 9 992 jehel, v roce 2013 už to bylo 17 900 a letos jsme prozatím na 21 600.

Jaké jsou podle vás příčiny nárůstu uživatelů, je to ta několikrát zmiňovaná amnestie?

Amnestie hrála výraznou roli 
v nastartování současného stavu. Špatné bylo, že se v období největších mrazů dostalo ven takové množství lidí, že i na Uherskohradišťsku byl problém sehnat bydlení, natož pak práci. Říkáme, že s jedním zavřeným člověkem ztrácíme kontakt s pěti klienty, kteří se kolem něj pohybují. Když se odsouzený vrátí, některé z jeho okruhu potkáváme zase. Vždy je to opakující se perioda. V roce 2012 jsme řešili pět kontaktů za den, dnes jsme na osmnácti.

Podle čeho lidé poznají drogový problém ve svém okolí?

Je to vrchol nějaké neřešené situace. Nejčastějším symptomem je, že s člověkem ztratíte kontakt. Například konflikty 
v rodině, utíká ke skupině, kde je mu dobře. Drogu člověk nebere proto, že chce někoho vytrestat, bere ji proto, že mu přináší zážitek. Pravděpodobně je to lepší zážitek, než který dosud zažil. Nemá nic lepšího. Droga vyplnila bílé místo v životě toho člověka, byť každý časem pozná, že si lhal do vlastní kapsy.

Na začátku jste zmínil ambulanci adiktologie, proč je důležitá?

Pokud jste závislý, nemáte 
v naší lokalitě příliš možností na výběr, jedině alkoholiky přijmou psychiatři, ale lidem s jinou závislostí se nikdo nevěnuje. 
V kontaktním centru se tak objevovali i lidé, kteří třeba chtěli řešit alkohol ne pobytovou léčbou, nebo hazardní hráči. Většina našich klientů má s hraním dost problém. S pervitinem se totiž pojí nutkavá potřeba něco dělat. A my jsme jim v kontaktním centru neměli co nabídnout, v adiktologické ambulanci se už zabýváme nejen drogami, ale i alkoholem nebo hazardními hrami a často k nám docházejí i příbuzní závislých, nejčastěji od hráčů. Sociální dopady jsou totiž u hraní nejhorší.

Co se s člověkem v ambulantní léčbě děje?

Na začátku se musí zmapovat situace, s čím klient přichází, co chce změnit. Respektujeme i to, když řekne, že chce užívání jen omezit. Často totiž pak přijde na to, že je lehčí s tím úplně skončit. Je to pro něj méně náročné. Vždy má nějaký závažný důvod, například ho tam poslal sociální odbor s tím, že pokud nezmění styl života, seberou mu děti. To je třeba důvod ke změně. Nebo se podívá na to, kolik dluží. Potom nastává sociální práce, hledá se, jak eliminovat dopady jeho závislosti. Druhá část je pak mobilizovat člověka, aby v sobě našel něco, co je pro něj lepší. To je záležitost terapie. Základní spolupráce se sestává z třinácti hodinových sezení, během kterých by se měl člověk ve svých problémech zorientovat, nastartovat se nějakým směrem a měl by tam najít své rezervy a ochranu před možným návratem k původnímu jednání. Může to být změna cesty do práce, aby nešel kolem herny, nové telefonní číslo, které nedám svým původním známým z drogové scény, také vědomí toho, že cesta k abstinenci může znamenat i další jednotlivá selhání a s pokorou přijmout to, že na poprvé se to opravdu nemusí podařit.

Když se podíváme konkrétně na kontaktní centrum v Hradišti, kolik pracovníků zaměstnáváte?

To úzce souvisí s finanční situací. Počty lidí se mění podle toho, kolik dostaneme peněz. Třeba letos máme peněz relativně dost na pokrytí služeb bez dlouhodobých omezení, ale například loni jsme dostali výrazně méně, takže jsme museli omezit terén a v půlce roku jsme ho úplně zrušili. Teď když už zase v terénu začínáme, potýkáme se s dosud neznámými problémy. Agresivní klienti, lidé, kteří po sobě nejsou schopni zlikvidovat jehlu. V době, kdy pravidelně fungoval terén, jsme ve městě běžně nacházeli dvě tři jehly za rok. Teď jsme na čtyřech za měsíc. Odhadujeme, že tak dva roky bude trvat, než lidi znovu naučíme, že jehly mají odevzdat u nás. V rozpočtu nemáme položky, kterými můžeme hýbat, proto musíme nedostatek financí vyrovnávat omezením pracovních úvazků. V současné době tu pracujeme čtyři na necelé tři úvazky dohromady, z toho jeden pracovník dochází do terénu v Uherském Brodě a Bojkovicích a jeden bude chodit do terénu v Uherském Hradišti.

Jak vypadá takový den terénního pracovníka?

Nechodíme do terénu na celý den. Do Uherského Brodu je to třeba na čtyři hodiny. V Uherském Hradišti chodíme na dvě hodiny. Cílem terénu v Hradiště je, abychom co nejvíce lidí dostali do kontaktního centra, kde se s nimi dá líp pracovat. V Brodě a Bojkovicích se k tomu přidává i ošetření na místě. Město Uherský Brod nám přišlo vstříc a postavilo nám buňku mezi autobusovým nádražím a Raciolou. Nás pracovník si tam vodí lidi na poradenství, protože ne všechno jde řešit venku na lavičce. Terénní pracovník má svůj batoh, ve kterém má nádobu na použité jehly, zásobu čistých jehel, informační letáky, lékárničku nebo třeba kontakty na různé instituce. Poptává se, jak se lidé mají. Někdy se stane, že do centra přivede člověka rovnou z terénu ukázat mu, co tu nabízíme.

Co by měl váš pracovník zvládat?

Primárně by neměl být negativně vyhraněný vůči cílové skupině. Vždy říkám, že by měl mít rád své klienty. Nedokážu si představit situaci, že tu bude pracovník, který bude vstřícný během pracovní doby a úderem 17. hodiny půjde na demonstraci proti nepřizpůsobivým občanům. Člověk taky samozřejmě nemůže být aktivní uživatel drog. I kdyby měl nějakou drogovou minulost, chci, aby s tím vyrovnaný, aby už za sebou měl nějakou „pozitivní minulost" – bydlení, práci, vztahy a třeba navázaná nová přátelství mimo drogovou komunitu. Byly doby, kdy stačil onen pozitivní vztah k cílové skupině. Když jsem nastupoval na pozici vedoucího, bylo podmínkou výběrového řízení vysokoškolské vzdělání pedagogického, psychologického nebo sociálního směru, nyní jsou i řadoví zaměstnanci motivováni k doplnění vysokoškolského vzdělání, aby mohli dle zákona o sociálních službách pracovat na pozicích samostatných sociálních pracovníků.

Vladimír Kaška

– má 44 let, ženatý, dvě děti
– bydlí v Uherském Hradišti
– vystudoval pedagogickou fakultu v Olomouci, obor vychovatelství
– od roku 2006 se zabývá drogově závislými, poslední rok i hazardními hráči a alkoholiky, před tím má ale 15 let zkušeností s prací s dětmi a mládeží ze sídlišť a z ulice z volnočasových center v Ostvavě, Praze a Brně