Zamíříme napřed do řecké Soluně, která byla v 9. století hlavním městem Makedonie, jedné z provincií byzantské říše, největšího a nejmocnějšího státu raného středověku.

Panství Byzantinců se rozprostíralo od jižní Itálie až po řeku Eufrat, na severu tvořily její hranici řeky Dunaj a Dráva. Její vrcholný rozmach je spojen zejména s vládou makedonské dynastie (8671056). Přestože zaujímala jen východní část bývalého římského impéria, sami Byzantinci považovali svoji říši za přímé pokračování staré římské říše a její císařové se prohlašovali za nejvyšší vládce všeho křesťanstva.

Konstantin s Metodějem se narodili v Soluni, druhém největším městě byzantské říše hned po hlavním městě Konstantinopoli, jehož okolí bylo silně prostoupeno slovanským obyvatelstvem. Dnes najdeme Soluň v Řecku. Roku 315 před Kristem založil město makedonský vládce (diadoch) Kassander.

V průběhu 9. století byla Soluň střediskem provincie v čele se svým správcem zvaným stratégos. Vysokým vojenským hodnostářem v soluňské provincii, drungariem, byl Řek ze vznešeného rodu jménem Lev, otec Konstantina a Metoděje. Víme o tom ze staroslověnské legendy „Život Konstantina", kde se uvádí: „V městě Soluni byl jeden urozený a bohatý muž jménem Lev, který zastával funkci drungaria pod stratégem. Byl pak zbožný a spravedlivý a zcela zachovával všechna Boží přikázání jako kdysi Job. Jsa živ se svou manželkou, zplodil sedm dětí, z nichž nejmladší, sedmý, byl Konstantin Filosof, vychovatel a učitel náš. Víme, že Konstantin (jméno Cyril přijal až před svou smrtí při vstupu do kláštera v Římě roku 869) se narodil roku 827, jeho bratr Metoděj byl starší a narodil se před rokem 820, nejčastěji se uvádí rok 815. Vzhledem k tomu, že otec obou bratří Lev byl vysokým správním úředníkem byzantského císařství, společenské postavení rodiny otvíralo oběma bratřím slibnou kariéru. Tuto dráhu ve státní službě nastoupil starší Metoděj, který získal právnické vzdělání. Byl jmenován archontem, správcem provincie, pravděpodobně v Makedonii, poblíž řeky Strumy. Přibližně po deseti letech se všech hodností zřekl a odešel na Olymp, kde žijí svatí otcové. „Dodržoval důsledně úplnou mnišskou řeholi a věnoval se knihám." O Konstantinově životě před odchodem na Velkou Moravu jsme informováni podstatně více. Víme, že byl mimořádně nadaným studentem. Mimo jiné se naučil zpaměti i spisy velkého teologa východní církve sv. Řehoře Naziánského. Poněvadž Konstantin ztratil svého otce již ve svých čtrnácti letech, ujal se ho Theoktist, logothet a nejvyšší ministr byzantské říše. Tím se Konstatin dostal k císařskému dvoru a k vyššímu vzdělání. Na státní univerzitě v Konstantinopoli studoval gramatiku, geometrii, seznamoval se se spisy Homéra a postupoval tím k oborům jako filozofie, teologie, rétorika, aritmetika, astronomie a muzika. Díky svému vzdělání, charakteru i povahovým přednostem byla Konstantinovi po skončení studií nabídnuta Theoktistem kariéra v byzantské státní správě v podobě vysoké hodnosti a knížectví, měl se stát i stratégem. Konstantin však nabídnuté možnosti světské kariéry odmítl a přijal svěcení na diákona a pravděpodobně roku 849 se stal knihovníkem a zřejmě i tajemníkem u tehdejšího konstantinopolského patriarchy Ignatia v chrámu svaté Sofie. Tuto funkci dlouho nezastával. Na dvoře patriarchy pohrdajícího veškerou filozofií a světskou učeností se necítil dobře a zanedlouho odtud odešel a ukryl se v klášteře poblíž bosporské úžiny. Byl však vypátrán a po svém návratu do hlavního města se do úřadu tajemníka již nevrátil a stal se učitelem filozofie na univerzitě, kde předtím sám studoval.

Pravděpodobně již roku 851 byl členem poselství, které císařský dvůr vypravil ke dvoru arabského kalifa al-Mutawakkila. Poselstvo mělo hájit učení o Nejsvětější Trojici proti námitkám islámu. V disputaci vůči námitkám islámských učenců si vedl více než dobře a svým vzděláním a přehledem se mohl stát i nepohodlným soupeřem islámských učenců. Po návratu domů se Konstantin již neúčastnil veřejného života. Žil nějaký čas v ústraní a v chudobě, poté odešel do kláštera na hoře Olymp za svým bratrem Metodějem. Ani tentokrát však netrval jejich klid dlouho. Nový patriarcha Fotios je povolal z kláštera zpět a smířil je s novým režimem. Co bylo příčinou opětného povolání zpět ke dvoru? (Dozvíme se v příštím pokračování za týden.)

Pramen: L. Galuška a M. Vaškových „Pravdivý příběh Konstantina a Metoděje". Slovácké muzeum 2013. Redakčně upraveno a kráceno.

Ze staroslověnské legendy o svatém Konstantinu

* Když jej dali na studia do škol, prospíval v naukách nad ostatní žáky velmi bystrou pamětí, takže budil podiv všech. O jeho kráse a moudrosti a pilném studiu, jež bylo v něm hluboce zakořeněno, slyšel císařský správce, takzvaný logothet, a ten poslal pro něho, aby se učil s císařem. Když to hoch uslyšel, s radostí se vydal na cestu a na cestě poklekl a modlil se takto: „Bože otců našich a Pane Milosrdenství, jenž jsi vše stvořil slovem a moudrostí svou a člověka jsi učinil, aby vládl všem věcem Tebou stvořeným, dej mi moudrost přebývající v blízkosti Tvých trůnů, abych porozuměl, co se Tobě líbí, a byl spasen."

* Když přišel do Cařihradu, svěřili jej učitelům, aby se u nich učil. I naučil se ve třech měsících gramatice a potom se věnoval dalšímu studiu. Osvojil si Homéra a geometrii a u Lva a Fotia dialektiku a všechny nauky filozofické, mimo to též rétoriku a aritmetiku, astronomii a muziku a všecky ostatní řecké studijní obory. Tak si je všecky osvojil. Neboť s bystrostí se u něho pojila píle a jedna druhou překonávala.

* Za jeho pobytu v Benátkách shromáždili se proti němu biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola a vytasili se s trojjazyčným kacířstvím: „Člověče, pověz nám, jak to, že tys nyní Slovanům pořídil knihy a učíš jim, předtím však nikdo jiný je nevynalezl, ani apoštol, ani římský papež, ani Řehoř Veliký, ani Jeroným, ani Augustin. My známe jen tři jazyky, kterými lze Boha v knihách slavit: hebrejský, řecký a latinský. A filozof jim odpověděl: „Zdaž nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché?"

Ze staroslověnské legendy Život sv. Konstantina Cyrila. Zachovala se v 59 rukopisech, z nichž žádný není starší než z 15. století. Byla napsána záhy po jeho smrti (14. února 869), ještě za života Metodějova.

Pověst: O slovanské škole v Chřibech

Když věrozvěstové Cyril a Metoděj v roce 863 na pozvání knížete Rostislava přišli na Moravu, usadili se v hlavním městě říše, na Velehradě. Odtud vycházeli jako ze střediska na své apoštolské cesty do moravských krajů. Z Krymu přinesli s sebou na Moravu ostatky svatého Klimenta, které byly uloženy v jednom z velehradských kostelů. Sem s velkou úctou přicházeli zejména ti z Moravanů, kteří zásluhou věrozvěstů přijali křest, aby zde v blízkosti ostatků světce setrvali v tiché modlitbě.

Cyril s Metodějem záhy poznali, že je nad lidské síly, aby sami dva dokázali spravovat jako jediní pastýři moravské stádo. Vydali se proto za knížetem Rostislavem a požádali jej, aby na Moravě mohli založit školu, z níž by vzešli mladí kněží, kteří by jednoho dne převzali jejich apoštolské poslání. Kníže Rostislav souhlasil a pro tento účel jim daroval i místo na nízké hoře ze všech stran obtočené horami a hustými lesy. Dva mohutné valy chránily plošinu, na níž v brzké době vyrostl kostel a další stavení, které obývali učitelé a jejich žáci.

close V představách romantiků se na hoře sv. Klimenta rozkládal monastýr. zoom_in

V představách romantiků se na hoře sv. Klimenta rozkládal monastýr. FOTO: Bořek Žižlavský

Když se rozletěla po Moravě zvěst, že Frankové se chystají znovu vpadnout s velkým vojskem na Moravu, v obavě, že by Velehrad mohl padnout do rukou nepřítele, navrhl Cyril, aby ostatky sv. Klimenta byly ukryty v novém kostele v horách. A tak se také stalo. Kněz František Přikryl, archeolog a spisovatel, popsal přenesení ostatků sv. Klimenta z Velehradu do Chřibů následovně: „Jednoho krásného dne roku 864 vyšel ze západní velehradské brány průvod. V popředí kráčeli vyvolení učedníci sv. bratří v dlouhých řízách, prozpěvujíce chvalozpěvy; za nimi šli sv. Cyril a Metoděj v družině samého Rostislava a mnoha jiných moravských lechů a kmetů; uprostřed nich neseny byly na nosítkách ve skvostné schránce ostatky sv. Klimenta. Za chvalozpěvů ubíral se průvod do nedalekých lesů, od nichž to šumělo tajemnou hudbou jako na pozdrav…"

V jednom místě potkali skupinu manů, mužů z Rostislavovy družiny, kteří dosud nenašli cestu k pravé víře, ale nyní vyšli procesí vstříc a vzdali poctu svatým ostatkům. Metoděj se prý tenkrát obrátil k bratru Cyrilovi a řekl památnou větu: Bog osvieti many! (Bůh osvítí muže). Tato slova utkvěla manům tak živě v paměti, že jimi nazvali svoji osadu Osvětimany.

Když průvod dospěl až na horu, po krátkém odpočinku se rozhlaholil zvon, aby sezval všechny ke slavné bohoslužbě, jíž se zúčastnil sám kníže Rostislav. Nato byly ostatky svatého Klimenta uloženy v kostele na oltáři.

Od toho dne zavládl na hoře, jíž začali lidé nazývat horou svatého Klimenta, čilý školní ruch. Mezi mladíky, kteří se rozhodli následovat věrozvěsty v jejich bohulibém díle, vynikali prý zejména Gorazd, Kliment, Naum, Sáva a Angelár, kteří jsou spolu s Konstantinem a Metodějem jmenováni Sedmipočetníky, dále Vavřinec, kněžic Slavomír a Pavel Kaich. Více než dvacet let se z těchto míst šířila vzdělanost a víra do celého slovanského světa, do všech vrstev národa. Morava zmohutněla…

Autor Jiří Jilík