Modloslužby a pohanské háje mizely, lidé rozuměli slovanské liturgii, jejich učedníci se naučili slovanské písmo, podařilo se prosadit civilní zákoník. Samozřejmě nemůžeme předpokládat, že všichni vítali a přijímali tyto nové změny, navíc franští kněží práci soluňských bratří jistě ztěžovali. Důležitá ale byla podpora vládnoucího knížete jejich dílu.

Oba bratři zřejmě za svého přibližně tříletého působení na Velké Moravě pochopili, že tato země náleží do zájmové sféry západního patriarchátu, a je možné, že se rozhodli jít přímo do Říma k papeži, aby dosáhli uznání slovanské liturgie.

Papež Mikuláš I. byl o misijním díle určitě informován a působení byzantské misie na východním pomezí franské říše nemohl přehlížet, a tak je do Říma sám pozval. Podle Konstantinova životopisce je pozvání k papeži zastihlo až v Benátkách.

Jejich první větší zastávkou po cestě na jih byl Mosaburg, sídlo blatenského knížete Kocela. Nacházelo se u jižního břehu Balatonu, u ústí řeky Zaly, pravděpodobně v místech dnešního Zalaváru. Víme, že Kocel byl horlivým křesťanem, nadšeným pro slovanské písmo a liturgii, a oba bratry pozval do svého knížectví. V jeho panství se nacházelo až třicet kostelů a církevně spadalo pod pravomoc salcburského arcibiskupa. Zastávka obou bratří se nakonec protáhla. Konstantin s Metodějem založili v Mosaburgu církevní školu a Kocel jim svěřil do výuky padesát žáků.

Z Kocelova knížectví i s žáky, které obou bratřím přidělil, pokračovali Konstantin s Metodějem do Benátek. I tady se zdrželi déle a Konstantin zde vedl učenou disputaci s „trojjazyčníky", stoupenci názoru, že jako liturgického jazyka je možné užívat pouze latinu, řečtinu a hebrejštinu. Víme, že Konstantin v disputaci na obranu slovanského jazyka zvítězil četnými odkazy a citacemi z Písma, zejména výroky z evangelia. Mezitím papež Mikuláš I. v listopadu 867 zemřel a v Římě oba bratry v prosinci téhož roku slavně přivítal již nový papež, Hadrián II. (papežem 867872). Papež i s římským lidem jim dokonce vyšel vstříc až před hradby Říma se zapálenými svícemi. Svou roli při tomto slavném přijetí sehrály i ostatky papeže svatého Klimenta, které oba bratři přinášeli s sebou. Po jejich slavnostním vystavení v bazilice sv. Petra byly později uloženy v jednom z nejstarších římských kostelů, bazilice sv. Klimenta, stojící nedaleko Kolosea.

Nyní oba bratry čekalo to nejdůležitější, schválení slovanské bohoslužby. Papež od bratří přijal slovanské knihy, posvětil je a uložil „v chrámu svaté Marie, který se nazývá Fatné" (dnešní bazilika Santa Maria Maggiore). Papež musel nejdříve poznat blíže oba bratry, jejich smýšlení a také překonat všechny námitky vůči slovanské bohoslužbě, neboť kněžím, kteří sloužili mši podle latinského ritu, muselo zavedení liturgie ve slovanském jazyce připadat jako kacířství. Ke schválení slovanské liturgie došlo někdy na počátku roku 868. Po vysvěcení noví kněží slavili slovanskou liturgii ve více římských kostelích.

Velké oslabení slovanské misie znamenala Konstantinova smrt. Jak uvádí jeho životopisec, po všech namáhavých cestách a strázních onemocněl. V předtuše, že se blíží smrt, vstoupil do jednoho z řeckých klášterů, kde přijal jméno KyrillosCyril. Pod tímto jménem žil již jenom padesát dnů. Zemřel v Římě, 14. února roku 869 ve věku 42 let a byl pohřben s papežskými poctami v bazilice svatého Klimenta.

Metoděj se po smrti bratra stále zdržoval v Římě, kde jej papež i s jeho žáky vysvětil na kněze. Slovanská liturgie byla znovu slavnostně potvrzena v polovině roku 869 papežskou bulou „Gloria in excelsis Deo" a Metoděje jmenoval papežským legátem pro slovanské země. Vysvěcením Metoděje na arcibiskupa bylo de facto dosaženo toho, oč usiloval kníže Rostislav, tedy církevní samostatnosti nezávislé na franské říši. Velké rozhořčení spojené se jmenováním arcibiskupa Metoděje zavládlo zejména u bavorského episkopátu. Aby se situace ještě více zkomplikovala, dochází na Velké Moravě ke změně politické situace a vlády se po Rostislavovi, který byl vydán Frankům, ujímá Svatopluk. Zároveň za nám neznámých okolností byl zajat arcibiskup Metoděj a vězněn dva a půl roku ve Švábsku. Osvobozen byl až na zásah papeže Jana VIII. (papežem 872882). Metoděj se vrací zpět na Moravu v doprovodu biskupa Pavla z Ankony. Byl slavnostně přijat Svatoplukem, který mu svěřil do správy všechny kostely a duchovenstvo.

(Dokončení za týden.)

Pramen: L. Galuška a M. Vaškových „Pravdivý příběh Konstantina a Metoděje". Slovácké muzeum 2013. Redakčně upraveno a kráceno.

Smrt sv. Konstantina

I postihly jej mnohé útrapy, takže upadl do nemoci. A když byl trápen bolestným neduhem po mnoho dní, jednou spatřil zjevení Boží a začal takto zpívat: „Zaplesal duch můj a zaradovalo se srdce mé nad tím, že mi bylo řečeno: do domu Hospodinova vejdeme." Oblékl svůj mnišský šat a zůstal tak a celý den se z toho těšil a pravil: „Od této chvíle nejsem já sluhou ani císaře, ani kohokoliv jiného na zemi, nýbrž toliko všemohoucího Boha. Nebyl jsem, a stal jsem se a jsem na věky. Amen." Na druhý den byl oblečen do svatého stavu mnišského, přijal k světlu světlo a převzal si své jméno na Cyril. V tomto stavu pak zůstal padesát dní.

Když se přiblížil čas odchodu z tohoto světa, pozdvihl své ruce k nebesům a pomodlil se k Pánu se slzami: „Pane Bože, který sis ponechal k své službě anděly netělesné, nebe jsi rozepjal a zemi zbudoval a vše, co jest, z nebytí přivedls v bytí, který vždy činíš po vůli těm, kdo se Tě bojí a zachovávají tvá přikázání, vyslyš mou modlitbu a ochraň své stádo, k němuž jsi mne, svého neschopného a nehodného služebníka poslal. … Odevzdávám ti jakožto tvé ty, kteří konají dobré skutky tobě milé, a kterés mi svěřil. Spravuj je silnou svou pravicí, aby všickni slavili tvé jméno, mocná Trojice." Potom políbil všechny svatým políbením a řekl: „Požehnaný Bůh, který nás nevydal do rukou našich neviditelných nepřátel, ale potřel osidlo těch, kteří nám činili úklady, a zbavil nás od záhuby." A po těch slovech zesnul v Pánu v svých dvaačtyřiceti letech, v čtrnáctý den měsíce února, druhé indikce, roku 6377 od stvoření světa (to je 14. února 869). I rozkázal apostolik všem Řekům, kteří byli v Římě, a též i všem Římanům, aby se dostavili se svícemi zpívat nad ním a vystrojit mu průvod pohřební, jaký by vystrojili samému papeži. To také učinili. Ze staroslověnské legendy Život sv. Konstantina.

Konstantin by se v tržní ekonomice neuplatnil

„A tak působil na Moravě čtyřicet měsíců, potom odešel vysvětit své žáky. Na cestě přijal jej panonský kníže Kocel a velmi si oblíbil slovanské knihy, takže se jim naučil a dal také na padesát žáků v nich vyučit a s projevy veliké úcty jej vyprovodil. Nevzal však od Rostislava ani od Kocela ani zlata ani stříbra ani žádné jiné věci, ale posloužil jim slovem evangelia bez odměny, toliko si vyprosil od obou devět set zajatců a propustil je."

Slova Konstantinova životopisce nám sdělují, že Konstantin byl špatný obchodník a v naší tržní ekonomice by se stěží uplatnil. U mnoha by byl za hlupáka; pohrdnout zlatem, stříbrem, prostě bohatstvím, a vyžádat si jen otroky a ty pak propustit, to může udělat jen mizerný byznysmen nebo blázen. Vždyť i dnes žijeme z otroků, dospělých i dětských, kteří v mnoha zemích třetího světa pro nás, Evropany, vyrábějí v nelidských podmínkách a za více než žebráckou mzdu věci, které spoluvytvářejí naše pohodlí a znásobují naše příjemné pocity. (Nedávno uveřejněná statistika hovoří o tom, že k práci je ve světě zneužíváno deset a půl milionu dětí.) Bez otroků se prostě ani dnes neobejdeme, proto je nemůžeme propustit. Naštěstí jsou nám tak vzdáleni, že je nevidíme a nezneklidňují naše svědomí. A víme vůbec, co je to svědomí? Není to již jen frazeologie, bez níž bychom neporozuměli starým textům?

Kde stáli a kde kázali…

Míst, o nichž se vypráví, že právě tam stáli Cyril s Metodějem, když kázali slovo Boží a křtili naše pohanské předky, je na Moravě rozeseta celá řada. V prvé řadě jde o některé kostely, které svým původem mají sahat až do dob Velké Moravy. Zmiňují se o nich již naši topografové Řehoř Volný (1793 1871), benediktin a člen rajhradského konventu, a Jan Jiří Středovský (16791713) a Josef František Schwoy (1742 1806), autor trojdílné Topografie Moravy. Svá konstatování opírají o „podání lidu", tedy o vypravování venkovského lidu.

K „cyrilometodějskému" původu kostelů jistě přispěli i faráři znalí místní historie opírající se více než o písemné prameny o ústní tradici. O „podání selského lidu" se opíral i vlčnovský rodák, farář z Drahotuší P. František Přikryl (1857 1939), který vytvořil doslova mapu takových památek. Tradice ovšem není věda, a proto na ni neklaďme vědecká kritéria. Je víc o pocitech a představách, jejichž zdroj nám zůstává často utajen.

Autor: Jiří Jilík

SOUVISEJÍCÍ Konstantin a Metoděj na stezkách života: Morava - 3. díl