Jejich vládcem je už osmatřicátou sezonu šedesátiletý sadař Vojtěch Jurák (na snímku).
Kráčíme spolu řadami nízkých jabloní, v nichž zní koncert pro pilné ruce žen, studentek a důchodkyň ze Slovenska, které nikoliv ze žebříků, ale ze země češou jablka odrůdy Jonagold. Marně hledám kouzelné jablko, takové, které by dokázalo proměnit zlo v dobro a nenávist v lásku.

„To zde rozhodně nenajdete. Ani takzvaná míšenská jablíčka, o nichž se zpívá v jedné písničce, nepěstujeme. To jen v pohádkách se vypráví o staletých jabloních, které obšťastňovaly pocestné báječnými panenskými jablíčky. My tu máme ušlechtilé odrůdy jablek,“ informuje sadař a nepokrytě dává najevo, že v zahradách a na polích Slovácka jsou už jen okrajově stromy, na nichž rostou chutná panenská jablka, jaderničky či kožušky.

„O míšenském jablíčku zpívávala moje babička, když jsem nastupoval do Zahradnické školy ve Bzenci, kam jsem musel jít studovat tak trochu proti mé vůli,“ žije vzpomínkou na studentská léta Jurák. Z lavic zahradnické školy pak zamířil do bzeneckých vinařských závodů.

„Tam jsem se trochu naučil vyrábět víno a do dneška se v tom zdokonaluji. Protože vinici už nemám, hrozny nakupuji a vyrábím z nich kvalitní přívlastková vína,“ spíše konstatuje, než se sadař chlubí. Hrdě k dobru dává, že v jeho sadařských a vinařských šlépějích jde syn Tomáš.

Na chvíli se odmlčí, zadívá se po stromech s pěkně vybarvenými jablíčky a začíná poodhalovat osmatřicetiletý život mezi nimi.

„Ačkoliv jsem jako kluk neměl k zemědělství a ovocnářství vztah, při studiu zahradnické školy mě to přece jenom jakýmsi drápkem chytily. Do nedakonických sadů jsem nastoupil v roce 1973 a budu jim věrný až do své smrti,“ svěřuje se Jurák, který dobře ví, že ta dnešní jablka jsou kouzel zbavená.

„Každá jabloň či jiný ovocný strom mají svou duši, stejně jako ji má každý člověk,“ tvrdí nedakonický sadař.

Radost má vždycky z bohaté úrody pěkně vybarvených a zdravých jablek.

„Ta největší, řekl bych přebohatá úroda jablek, byla ve sto sedmi hektarech intenzivních nedakonických sadů v letech 1982 a 1983. Tenkrát jsme nevěděli, kam s jejich úrodou, o niž se mi snad každou noc zdálo,“ svěřuje se Jurák. Vrásky na čele se mu udělaly, když vzpomenul na rok 2008. Tenkrát poškodily zimní mrazy pupeny jabloní natolik, že úroda jablek nestála ani za sklizeň.

Rýha mezi očima se mu prohlubuje, když vzpomíná na konec srpna předminulého roku.

„Jednatřicátého srpna postihlo naše sady takové krupobití, že v nich po něm nezůstalo ani jedno jablko, které bychom mohli nabídnout lidem k prodeji,“ upamatovává se sadař na neplechu, kterou v sadech způsobila ledová pohroma v podobě krup. Okukuje větve, na nichž jsou jablka žlutá, zelená, červená nebo s purpurovým ruměncem na tváři, a vkládá své naděje do zdárné ukončení jejich sklizně.

„Jen aby nepřišlo krupobití nebo nějaká vichřice. Velká část úrody by přišla vniveč. A to by byla velká škoda,“ dodává Jurák.