Co vás nad jeho projektem spojovalo?

Michal Kadlec (MK): Mira je můj spolužák ze střední školy, do které jsme spolu jezdili právě na kole, proto když mi řekl o tomto pro mě tak trochu bláznivém nápadu, tak jsem se rozhodl, že mu nějak pomůžu. O Petrovi (směrem k Petru Čechovi) vím, že má kola také rád a má svůj cyklistický projekt, a tak jsem jej oslovil s myšlenkou, že bychom Miru motivovali finanční částkou za každý ujetý kilometr, která půjde na charitu. Sám mám kolo rád a vím, že někdy v jeho sedle přijdou chvilky, kdy má člověk chuť slézt ze sedla a vykašlat se na pokračování. Proto jsme chtěli dát jeho cestě i další motiv. Přidal se k nám ještě můj kamarád Petr Zámečník a pomohl jsi i ty a výsledkem je částka téměř dvě stě tisíc korun, kterou po Mirově návratu dáme na charitativní účely.

Petr Čech (PČ ): „Mně se tahle myšlenka zalíbila hned. Za prvé přejet Jižní Ameriku na skládacím kole je neuvěřitelné samo o sobě, a když to potom nabralo i charitativní rozměr, kdy bude Mira motivovaný za každý kilometr, tak nebylo nad čím přemýšlet. Doufám, že i pro něj to byl další impulz překonat případnou krizi a dorazit až do cíle. Jsme rádi, že tam Mira dorazil a hlavně že tam dorazil v pořádku, protože ta cesta musela mít neskutečně mnoho různých nástrah a nebezpečí.

Téměř třináct tisíc kilometrů v sedle. Navíc si Mira vybral cestu při západním pobřeží Jižní Ameriky, kde není kousek roviny. To už je porce, před kterou se určitě sluší smeknout?

PČ: Průběžně jsem viděl fotky, profil tratě. Je to neuvěřitelný výkon. Myslím, že to musel být neskutečný zážitek i pro něj, protože souběžně s cestou zažíval i jakýsi cestopis. No a samozřejmě ten sportovní výkon. Za mě velký respekt.

MK: V Mirovi musí být kus dobrodruha. Drtivá většina najetých kilometrů vedla místy, kde nebylo živé duše a byl tak odkázaný sám na sebe. Jen třeba technické potíže s kolem, které na takových cestách – necestách musely přijít a určitě s sebou nevezl všechny náhradní díly. Vím, že desítky kilometrů najel na sdrátované vidlici. Prostě blázen v tom dobrém slova smyslu. Pro mě tou odvahou a zarputilostí patří mezi lidi, kteří posouvají svět.

Když si propočítám průměr kilometrů, který musel i po různých šotolinových, horských cestách najezdit za den, tak mi vyšlo číslo 70 km a téměř vše s velkým převýšením. Oba dva jezdíte na kole rádi, to jsme už vzpomněli. Kolik tak najedete na jeden zátah kilometrů?

MK: Jednorázově jsem se dostal kolem stovky, ale abych to jel půl roku den co den? To si moc představit nedovedu. To bych musel pověsit kopačky na hřebík.

PČ: Sám nevím, kolik bych ujel. Člověk nemá zase tolik času, aby si udělal delší trasu, třeba na víc dnů. Moje sestry i s rodiči sednou v létě na kolo a za týden objedou celou Šumavu. Na to já čas teď bohužel nemám. Snad někdy mně vyjde, udělám si plán a projedu Českou republiku.

Jak jste čerpali informace o Mirově cestě, prostřednictvím jeho sloupků v Deníku? Přece jen oba jste působili na různých pólech Evropy a Mira byl zase na druhém konci světa…

PČ: Dnes, kdy je internet, to zase není takový problém. S Michalem jsme byli domluvení, že když se něco o Mirově cestě objeví, tak mi to pošle. Díval jsem se také na Facebook a často jen kroutil hlavou nad těmi úžasnými fotkami. Musel to být pro něj fantastický zážitek. A to neberu to utrpení na kole. Jen podívat se do těch míst, kam se normálně asi málokdo někdy dostane…

Umíte si představit, že byste se vyspali přímo na rovníku? Tedy nohama na jižní polokouli, zadkem na rovníku a hlavou na severní polokouli?

MK: „(smích) Já teda moc ne. To je prostě Mira (smích).

PČ: Já si to představit umím. Ale aby to člověk opravdu realizoval, na to musí mít skutečně geny dobrodruha a to se v případě Miry naplnilo.

Michale, vy znáte Miru od studentských let. Už tehdy se vám jevil jako dobrodruh?

MK: To zase ne. Normálně jsme spolu jezdili do školy na kole. Takže jsem v něm žádného dobrodruha nehledal. Možná se u něj spíš rozvinul nějak vztah k tomu kolu, a proto přišel s tímto nápadem. Tím, že jsme se s Petrem dohodli, že dáme jeho cestě i charitativní rozměr, tak jsme chtěli, aby měl další důvod zvládnout celou cestu i ve chvílích, kdy by se rozmýšlel, zda nesesednout z kola a nevrátit se domů.

Petře, vy rozvíjíte svůj projekt Kolo pro život. Díval jste se na Šleglovu cestu i očima tohoto projektu?

PČ: Myslím, že každý počin, který přiměje sednout kohokoliv na kolo a roztočit v přírodě pedály, je skvělý. Projekt Kolo pro život je nasměrovaný trochu jinou cestou. Existují ale určitě lidé, kteří sní o tom udělat podobný trip přes Ameriku, ale nikdy nenašli odvahu to udělat. Když pak vidí někoho, kdo je schopný projet Jižní Ameriku sám a ještě k tomu na skládacím kole, tak to třeba ve skupince zkusí. Na kolech se dají plnit sny. Ať už je to účast na olympiádě anebo třeba přejezd Jižní Ameriky.

ALEŠ MAZUREK