Narodil se 20. 4. 1922 v Uh. Hradišti. Ve čtrnácti letech byl nejmladším členem muziky Slováckého krúžku tamtéž, silně ho ovlivnilo setkání s muzikou myjavského primáše Samka Dudíka na Výstavě Slovácka v roce 1937.

Během války navštěvoval v Hodoníně obor hudební nástrojář, ze zdravotních důvodů přešel na Školu uměleckých řemesel do Brna, kde studoval kresbu a malbu u profesorů Jaroslava Krále, Františka Süssera a Petra Dillingera. V té době byl členem muziky brněnského Slováckého krúžku.

Škola byla v roce 1942 uzavřena a Jaroslav začal pracovat u firmy Kunz (návrhy interiérů, výroba malířských potřeb atd.). Po léčení dlouhodobé nemoci nastoupil v roce 1945 do Slováckého divadla v Uh. Hradišti, nejprve jako jevištní výtvarník, později se stal šéfem výpravy.

Po deseti letech přechází do Závodního klubu n.p. Mikrotechna jako profesionální zaměstnanec souboru lidových písní a tanců Hradišťan, který spoluzakládal v roce 1950 a o rok později se stal primášem muziky.

První období Hradišťanu bylo spjato s tzv. novou tvorbou, za níž Hradišťan obdržel v roce 1952 Laureáta státní ceny Klementa Gottwalda. Titul (ale především vysoká umělecká kvalita interpretace) otevíral souboru možnosti zahraniční reprezentace.

Popularitu souboru získal i film z prostředí slovácké vesnice a strážnického festivalu „Ještě svatba nebyla" z roku 1954.

Dobová angažovanost se brzy z programů vytrácela a převažovaly jevištní stylizace autentického materiálu (tance Straňanské, Boršické, Lhoťácké, Skočné, Odzemek, Pod šable) a žánrové obrázky (Svatba, Husaři, Vojna, Handrlák, U muziky apod.).

Na většině se Staněk podílel autorsky, úzce spolupracoval především s cimbalistou Jaroslavem Čechem a klarinetistou Otakarem Horkým. Záslužná byla (nejen pro soubor Hradišťan) jejich sběratelská činnost v terénu a u pamětníků, především na Dolňácku, Kopanicích, Strání a Zálesí.

V roce 1955 založil Staněk dětský soubor Hradišťánek a stal se členem programové rady strážnického festivalu. Z četných úspěchů Hradišťanu Staňkovy éry připomeňme alespoň hlavní ceny prestižních evropských festivalů v roce 1962 - Zlatou mirabelku z Nancy a Zlatý náhrdelník burgundských vévodů v Dijonu.

Nahrávek muziky z té doby se mnoho nezachovalo - ty podstatné jsou na LP „Hraje a zpívá Hradišťan" (Panton 1972).

Dále jsou to alba „Primášké legendy Volavý, Staněk, Petrů" (1992) a „Primáš Jaroslav V. Staněk a Hradišťan v letech 1955 - 1975" (1997).

Je potěšitelné, že v archivu hradišťského Fonoklubu se podařilo zachránit část nahrávek z tehdejšího Okresního studia rozhlasu po drátě, kdy si Hradišťan po dva dny (tajně, neboť v té době již byl Staněk na indexu) zkoušel jednotlivá čísla na album Pantonu.

Výběr písniček (z nichž zhruba polovina není na zmíněném LP), doplněný archivní nahrávkou ze slavnostního vystoupení Hradišťanu k 20. výročí založení souboru, vydal na dvou CD v roce 2005 Fonoklub ve spolupráci s Klubem kultury Uh. Hradiště.

Další nahrávky byly vloženy do knihy „Primáš Jaroslav Václav Staněk“, vydané v roce 1998 vydal Klubem kultury. O Staňkovi natočil krátký dokument „Zkouška souboru" v roce 1977 režisér Antonín Kachlík, Hradišťan se Staňkem také účinkoval v dokumentu o Joženovi Kubíkovi „Dalekonosné housle" (1971). Na Staňkův odkaz navázali v Hradišťanu primáš a skladatel Jiří Pavlica a choreografka Ladislava Košíková.

Staňkovy výtvarné aktivity doplňovaly výrazným způsobem ty stěžejní, muzikantské. A bylo to nejen profesionální období ve Slováckém divadle, ale také výtvarné práce a grafické úpravy propagačních materiálů Hradišťanu a MFF Strážnice a především pak volná tvorba - malba a kresba.

Ze zahraničních cest si vozil skici, které pak doma přetvářel do formy působivých obrazů. Stejně tak ho ale námětově zajímala krajina a lidová architektura Slovácka a pochopitelně folklorní dění, věnoval se i portrétům. Velkou výstavu výtvarných děl z pozůstalosti připravil hradišťský Klub kultury v roce 2014.

Život Jaroslava V. Staňka nebyl rozhodně cesta růžovým sadem. Prakticky po celý život se léčil a životospráva muzikanta a bohéma jeho zdravotnímu stavu nijak neprospívala. Po okupaci v roce 1968 vyjadřoval nekompromisně svá stanoviska (např. v roce 1969 odmítl hrát na akci, které se zúčastnili zástupci sovětských vojsk), navíc mu „nepřáli“ někteří, co mu záviděli umělecké úspěchy, aniž by podobných sami dosáhli (avšak měli funkce).

Také celovečerní programy „Neztratil sa dukát na hradišťských lúkách“ (podzim 1968) a „Zvony zvoňte, hudci hrajte“ (MFF Strážnice 1969) napadly z ideových důvodů stranické orgány.

A tak v době normalizace v sedmdesátých letech začínají problémy, které vyvrcholily v roce 1975 úplným zákazem jeho činnosti v Hradišťanu (obdobně dopadl basista Jan Vančura a klarinetista Otakar Horký).

Staněk sice dění v souboru sledoval, hrával občas na neoficiálních akcích, ale třeba ve filmu O moravské zemi se nesměl objevit na plátně. Pravděpodobně naposledy hrál na podzim roku 1977 na pohřbu svého kamaráda, výtvarníka Vladislava Vaculky, pečlivě sledovaný fotoaparáty estébáků…

Zemřel 28. února roku 1978 v Uh. Hradišti a je pohřben na mařatickém hřbitově…

Jeho odkaz však žije v mnoha cimbálových muzikách Dolňácka…

Autor: Miroslav Potyka