Při setkání s ním mi připadalo, že osmdesát let není žádný věk. Byl usměvavý, měl svěží úsudek. Nikdy nepreferoval svůj osobní „píseček“, vždycky hleděl co nejvíce prospět druhým. Ať už to bylo v zaměstnání, v organizování kunovického foklorního života a jeho obyčejových akcích.

Celý život doktora Štěrby, od prvního okamžiku, kdy spatřil světlo světa, je vlastně jedním dlouhým filmem. „Jako kunovický sedlácký synek jsem byl v každodenním kontaktu s přírodou a zemědělstvím. Přáním mých rodičů bylo, abych se tomuto oboru věnoval profesionálně. Takže jsem se u Radimských v Uherském Hradišti vyučil zahradníkem,“ vybavuje si vzpomínky Štěrba, který akademický titul získal před jednapadesáti lety po skončeném studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Přírodovědou se sice živil po celý produktivní věk, ale svůj volný čas obětoval národopisu a historii. „Slávek Štěrba byl pokřtěný jako Stanislav, ale jaktěživo jsem neslyšel, že by ho někdo oslovil jinak než Slávek. Patří k lidem, o nichž se říká, že jsou pamětí své obce. Každou volnou chvíli věnoval tradicím Kunovic, ať už šlo o jejich historii nebo folklor,“ potvrzuje jeho někdejší žák, dlouholetý přítel, bývalý šéfredaktor Slováckého deníku a spisovatel Jiří Jilík.

Co všechno určovalo životní dráhu Slávka Štěrby? Místo, v němž prožíval nejútlejší věk svého dětství, dovednosti otců uložené v genech, lidé, kteří se objevili na obzoru jeho dětského rozhledu a stanuli tam jako svítící majáky, jako velké životní vzory. To všechno a ještě mnohem víc utvářelo i Slávka Štěrbu, který je podle Jilíka autoritou v záležitostech kunovického kroje. Zná velmi dobře místní rody a jejich osudy, byl svědkem výzkumů v katastru Kunovic a zasáhl i do řešení záhad mimo ně.

„Od roku 1992 jsem se intenzivně věnoval historii a archeologii ve vazbě na svého dalšího koníčka, jímž je astronomie. Předmětem mého zájmu se stal záhadný kámen zvaný Králův stůl, asi pět kilometrů za Modrou,“ hlásí se Štěrba k tématu jednoho ze svých výzkumů. Na Králově stole se pokusil rozluštit znaky, které byly vyryty do jeho povrchu, a objasnit tak poslání a význam zmíněného tajuplného kamene.

„Všechno nasvědčuje tomu, že Králův stůl je prastarou astronomickou observatoří. Pomocí kamene zaměřoval člověk východy a západy slunce a od toho odvozoval informace důležité pro hospodářský rok. Třeba dobu obdělávání polí, setí, sklizeň úrody a podobně,“ sděluje své poznatky badatel.

Pak se na chvíli zamyslí, zahledí kamsi do dáli, aby řeč stočil k loňské (2010) kunovické jízdě králů. „Jsem moc hrdý na to, že můj pravnuk Adam Joura byl vloni v květnu kunovickým králem. Do kroje jsem se v ten sváteční den pro město oblékl i já,“ svěřuje se hrdě Štěrba.

„Mě jízda králů zaujala už v pěti letech. Můj o devatenáct let starší bratr jezdil jízdu králů a u nás doma se dělala výzdoba na koně. Oslovilo mě to do hloubi mé dětské duše natolik, že jsem se o jízdu králů začal zajímat s velkým nasazením. Sám jsem ale králem nikdy nebyl, ale jako páže jsem se jízdy králů zúčastnil dvakrát,“ bilancuje.

Spontánně se k jízdě králů dostal až jako člen Slováckého krúžku v Kunovicích, který ji v padesátých a šedesátých letech minulého století organizoval. „Naší snahou tehdy bylo uchovávat tradici. Něco, co nám bylo vlastní a zapadalo do občanské lokální svébytnosti. A tato práce nám, stejně jako celá jízda králů, přinášela pocit sebeuspokojení, kamarádství spolujezdců, ale i jakousi hrdost, že jsem pro obec něco udělal a v obci jsem se zviditelnil,“ svěřuje se folklorista, pro nějž jsou Kunovice srdeční záležitostí. „Každý člověk, která má svoji rodnou obec rád, je patriot,“ neodpouští si poznámku Slávek Štěrba.

Slávek (pokřtěný Stanislav) Štěrba se narodil 13. května 1930 v Kunovicích. Od útlého dětství byl v každodenním kontaktu s přírodou a zemědělstvím. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 1959 získal doktorát přírodních věd. Kromě svého povolání se živě zajímal o vlastivědu, archeologii, astrologii, astronomii, národopis a historii regionu, zejména svých rodných Kunovic. Deset let pracoval ve Šlechtitelské stanici ovocnářské na Velehradě, pět let ve Šlechtitelské stanici obilnářské Výzkumného ústavu v Braníškovicích a několik let byl externím asistentem genetiky a šlechtění lesních dřevin na Přírodovědecké fakultě v Praze. Od roku 1970 až do odchodu do důchodu v roce 1991 pracoval ve Výzkumném ústavu hospodářství a myslivosti v Kostelanech nad Moravou. Po celý život se zájmově věnuje národopisu.