Josef Kubáník st.: Život na hranicích se s námi nemazlil

Redakce 9. 8. 2012

Uherské Hradiště, Vápenice /ROZHOVOR/ – Jméno Josef Kubáník se v médiích objevuje především v souvislosti s hercem a mluvčím Slováckého divadla. Jeho otec, Josef Kubáník starší, je však taky velmi zajímavou osobností, většinou však dobře ukrytou na Kopanicích.

Je starostou obce Vápenice, byl dlouholetým vedoucím a hráčem na basu folklorního souboru Kopaničár, miluje koně a kopaničárský kroj. A také byl dlouhá léta velitelem pohraničníků.

Žijete na Kopanicích. Ta oblast je jedinečná, trochu tajemná. Co vás tam celý život drží?

Musím vás poopravit, patnáct roků jsem žil v Hradišti. Sloužil jsem tam dvanáct roků na kriminálce a pracoval v různých funkcích. Asi od sedmdesátého sedmého do devadesátého prvního. Ale pokud jsem neměl službu, každý víkend jsem byl na Kopanicích. Dělal jsem vedoucího souboru Kopaničár a jsem s Kopanicemi úzce spjatý stále.

Když jsme u toho Kopaničára, stále ještě hrajete na basu?

Hraju, ale už jenom spíš takové ty narozeninové a sklepové romance, oficiálně už ne.

Taky jste prý začal psát slovník kopaničárského nářečí. Už jste ho dokončil?

Nedokončil, už asi dvacet let jsem u „káčka". (Smích.) Možná až skončím na obci, spatří světlo světa.

Jak se vůbec starostuje obci jako jsou Vápenice, o nějakých dvou stovkách obyvatel? Je to jiné než ve velkém městě?

Ty základní problémy jsou stejné. Ale u malých obcí je nejhorší, že starosta je vším. Starosta je v radě, v zastupitelstvu, ekonom, starosta je úplně všechno. A ještě když je neuvolněný tak jako já… no problémy. Chataři, chalupáři, soboty, neděle, dojde ten, zavolá ten, a proto je to složitější. Každý sebemenší problém musí projít rukama starosty.

Předtím jste dlouhá léta pracoval na Kopanicích u pohraniční policie…

Celkem jsem u policie dělal třicet tři roků, na pohraničí jsem byl od třiadevadesátého do roku dva tisíce sedm.

Ono to možná nám, kteří v tom nežijeme, evokuje romantiku, procházet se po lesích, číhat u hranic… Bylo to tak?

Já sám jsem toho po lesích moc nenachodil, protože jsem byl ve vedoucí funkci. Dělal jsem i četnickou práci na kriminálce, ale na hranicích je to jiné. Člověk na to prostě musí mít povahu. Tady u nás se kluk, který neměl dobrou fyzičku a trošku tvrdší přístup k životu, dlouho neohřál. Tady se ten život na hranicích s klukama určitě nemazlil. Člověk musel být lépe psychicky vystrojený než obyčejný policajt, který chodí po městě.

V čem to bylo náročnější?

Představte si, že jsme třeba zadrželi skupinu patnácti třiceti lidí a mezi nimi byly tři děcka. Zadrželi jsme je v noci, a to víte; hladoví, zmrzlí, špatní, děti brečely, křičely, tak jim honem aspoň čaj uvařit, nějakým způsobem je ošetřit, mnohdy byli zranění a museli jsme volat lékaře. To je dost veliký záběr na psychiku. Zejména s tím, kdo je rodič, to zamává pokaždé. Přišli třeba z Iráku, z Kosova, ti lidi byli v hrozném stavu, bylo to příšerné.

Povídejte…

Třeba tady jednou ztratili děcko. To byla skupina, nad ránem odpočívali na Žítkové, zvedli se a děcko tam nechali. Až jeli do Prahy, matka zjistila, že ho nemá.

Jak se to může stát?

Oni šli přes lesy ze Slovenska, a protože to děcko mělo dva roky, tak ho různě poponášeli, nejen matka. Odpočinuli si, pak zavele převaděč „Jdeme!" a ten, kdo ho nesl, na to zapomněl v domnění, že ho nese někdo jiný. Jeden domorodec pak volal, že tam děcko brečí.

Co v takových případech pomáhalo, spíše tvrdost, nebo lidský přístup?

Určitě lidský přístup. Tam tvrdost musela jít bokem. Někteří ale byli takoví, a bylo jich dost, třeba Afghánci, většinou vojáci s vysokými hodnostmi, u kterých to bylo jinak. Dokonce jednoho generála jsme tu měli, rusky jsme se bavili, a on říkal: „Co to je za pořádek? Já jsem generál, ty jsi major a ty mě tady držíš?"

Je z hranic nějaký případ, který si budete vždycky pamatovat?

Jeden se mnou hodně zamával. To byly asi tak pětadvacetistupňové mrazy, na Vyškovci se ocitli rodiče s malým dítětem. Jeden domorodec nám zavolal, tak jsme tam jeli. Zjistili jsme, že nejdřív hodně pospíchali, měli zpoždění, bylo hodně sněhu. No a to dítě plakalo, zima mu byla. A převaděč jim řekl: „Utište si to děcko, nebo ho zabiju." A to ve mně je, bylo to asi v pětadevadesátém roku, ale kdykoliv si na to vzpomenu, je mně ouvej. Oni radši volili tu alternativu, že se i s dítětem zpozdili. Byli to oba novináři z Iráku a šprajcli se proti režimu, tak byli pronásledovaní. Jedno dítě zůstalo tam, druhé bylo v Egyptě a s tím nejmenším šli dál. Chtěli do Evropy, bylo jim jedno kam, jenom co nejdál od domoviny, říkali, že všude je našli, ti, co po nich šli… To byl velice krásný chlapeček, asi dvouletý. Měl jsem jednoho kolegu, ten byl ještě svobodný, a říkal jsem mu: „Laďo, vem si ho." Ti rodiče byli ochotní se ho i vzdát, jen aby se měl dobře a mohl uniknout pronásledování. Takových případů bylo hodně, ale tento mi zůstal v paměti a zůstane nadosmrti. No a z toho důvodu ti chlapi museli být vyzbrojeni psychicky líp než řadový policajt v ulicích.

A nenudíte se teď ve funkci starosty?

Nenudím. Protože i když jsem neuvolněný, vždycky jsem byl zvyklý dělat práci co nejlíp dle vlastního vědomí a svědomí. Takže i když si někdo myslí, že tam nemusím být vůbec nebo jedenkrát dvakrát do týdne, to není pravda. Když to člověk dělá poctivě a pečlivě, zabere to hodně času. No a druhá věc je, že jsem chtěl mít odmalička koně, tak teď jich mám pět (smích).

Splnil jste si tím sen?

Jo. Hned když jsem odešel do důchodu, pořídil jsem si jednoho velkého, potom dva poníky a letos v lednu jsem si koupil dva mini mini poníky (smích). Oni se používají jako vodicí koně. V televizi se chválili, že mají v kohoutku jednom sedmdesát centimetrů a u toho jednoho já mám padesát šest.

A žmolkovicu umíte uvařit?

No ježišmarjá! No co bych to byl za Kopaničára, kdybych to neuměl! (Smích). Protože jsem dělal vedoucího souboru, jednu dobu jsme chtěli dělat besedy u basy a k tomu jsme chtěli nalákat lidi. Tak říkám, udělejme nějaké ty kopanické speciality. Tak samozřejmě kapustnica, to je zasmažené kysané zelí, taková polévka, později jsme do ní začali přidávat uzené koleno, klobásku, smetanu, takže se to vylepšilo. No a protože folklor se bez alkoholu dělat nedá a tady na Kopanicích se možná pije ještě víc než jinde, tak jsem se ptal sestry: „Vzpomínáš si ještě, jak se vaří ta žmolkovica?" Pamatovala, tak jsme to začali vařit. Když jsem byla malý, vařilo se to na zabíjačky. Ale teď už je to úplně zprofanované. A směju se, když lidi, které jsem to učil já nebo sestra, o tom zasvěceně píšou do novin, že tam nesmí být to a to (smích).

Taky milujete kopaničárský kroj.

To ano. Protože ten náš kroj je tak pěkný, specifický, tak krásný – i když krásný jsme říkal nemohli, když jsem byl malý, krásná byla jenom Panenka Maria -, a samozřejmě složitý. Pěkný na pohled je i pro laika. Ale kdo se v tom i trochu vyzná, tak třeba ví, že na mužském lajblíku je vlastně vyznačena hodnost podle počtu vyšitých tulipánů.

Váš syn Jožka policisty jenom hraje ve Slováckém divadle. Nemrzí vás, že se nepotatil?

Ale policajt, to byla z nouze ctnost. Vyučil jsem se horníkem a i tu práci jsem dělal rád, pracoval jsem v Havířově. Ale tehdy moje budoucí paní se nechtěla stěhovat na Ostravsko, tak jsem jednou viděl inzerát, že hledají nové příslušníky VB, tak jsem se přihlásil a prošel.

Vy jste dokonce stál úplně na začátku přátelství Jožky s Květou Fialovou.

No to bylo taky! Jožin nejdřív pořád říkal, že bude farářem, ale když mu bylo šest sedm, vždycky jsem mu donesl nějakou loutku nebo maňáska, protože jsem viděl, že ho to baví. Pracoval v dramaťáku a najednou končil gympl, a co dál. No a tady jednou hrála paní Fialová s paní Andrlovou nějakou aktovku, večer šly do sklípku, a když už bylo trošku později, tak jsem se osmělil: „Paní Fialová, můj syn chce jít k divadlu, neznáte v Praze někoho, kdo by mu s tím pomohl?" A ona se na mě podívala a řekla: „No hele, nic s tím nedělej, protože jestli chce bejt hercem, tak jím bude." (Smích.) Řeknu to tak; pokud je spokojený, jsem spokojený i já.