Premiéra komedie v režii ředitele Slováckého divadla Michala Zetela proběhla minulé pondělí v Základní škole UNESCO a stala se hitem. Dnes je už vyprodáno přes dvacet repríz a divadelníci nestčí přidávat představení.

Minulé pondělí Slovácké divadlo poprvé uvedlo komedii Úča musí pryč!, která se hraje přímo ve školní třídě. Jaké to je vracet se znovu do školních lavic?

Josef Kubáník: Když jsem chodil do školy, tak jsem, přiznám se, celkem trpěl. Třeba ten příšerný zvuk, když něco píšete křídou na tabuli a najednou o ni silně škrábnete nehtem. Nebo když vás učitel vyzve, ať umyjete tabuli a potom vám po té špatně vyprané houbě páchnou ruce a ne a ne se toho pak zbavit. A to nemluvím o tom, když si napíšete tahák a jste tak nervózní, že ho stejně nemůžete přečíst. Nene, já bych už do školy jako žák nechtěl. Teď mě to baví daleko víc.

Jitka Hlaváčová: Já jsem se moc těšila! A taky jsem si náležitě užila zahajovací zkoušku, kterou jsme měli přímo ve třídě Základní školy UNESCO, kde představení i hrajeme. Dostali jsme sváču, zasedli do lavic a hned každý začal vzpomínat na svoje školní léta.

V nové komedii ztvárňujete manželský pár. Jak se vám spolu hraje?

Josef Kubáník: S Jitkou jsme přátelé, známe se skoro dvacet let a víme toho o sobě tolik, že jsme vlastně už i trochu manželé. Takže je to radostná spolupráce, zvlášť ty hádky, kde nemám žádné zábrany. Kdyby na jejím místě byla jiná slavná kolegyně, třeba paní Janžurová, měl bych s tím asi trochu problém. A taky si užívám, že se spolu trochu popereme.

Jitka Hlaváčová: S Jožkou jsem dlouho nepartneřila, takže jsem se na spolupráci těšila. Naše společné zkoušení i hraní jsem si vždycky užívala, tak mě to o to víc těšilo, že se spolu znovu na jevišti, teda ve třídě, potkáme. Hrajeme manžele, kteří nejsou spokojení s učitelkou, která učí jejich syna a tak trochu nejsou spokojení ani sami se sebou…

Co vás na Úči nejvíc baví?

Josef Kubáník: Mám rád konverzační komedie, u kterých jsou blízko diváci. Nemusíte totiž myslet na velká gesta, která jsou nutná ve velkém divadle, aby vás viděli i diváci z šestnácté řady. Tady je to všechno na pětníku. A pak mě baví, že jde o komedii, která na konci dopadne úplně jinak, než si kdo na začátku může myslet.

Jitka Hlaváčová: Baví mě samotná hra, baví mě kolegové, se kterými hraji, baví mě, kde se to hraje, prostě se bavím vším.

Vzpomínáte někdy na školní léta? Jací jste byli žáci a studenti?

Josef Kubáník: Nevzpomínám úplně rád, protože škola pro mě byla vždycky trápením. Ale nebylo to učiteli, bylo to mnou. Oni za to, že dodnes nechápu podstatu Thaletovy kružnice, nebo proč vodík reaguje s chlorem za vzniku chlorovodíku, nemůžou. Užil jsem si až tu poslední školu, hereckou - to jsem byl odpovědný student, protože jsem si plnil sen a každý chce, aby sen dopadl dobře, aby se z něj neprobudil zpocený a vyděšený.

Jitka Hlaváčová: Než jsme začali zkoušet inscenaci Úča musí pryč!, moc jsem nevzpomínala. To přišlo až se samotným zkoušením. Snažila jsem si vybavit to, jak jsem jako dítě vnímala učitele. Co jsem na škole měla ráda a ba naopak, co nesnášela. Ale škola provází celou mou rodinu. Na základní škole, kde jsem byla žákyní, pracovala moje maminka. Skoro 15 let jsme ve škole bydleli, můj tatínek je školník a můj manžel je učitel. A já jsem stále studentkou. Nikdy jsem nebyla premiantkou třídy, ale mám ráda, když dosáhnu těch nejlepších výsledků. Na základce ani na konzervatoři jsem to tak nevnímala, jako teď, když jsem na výšce. Neumím se naučit na známku tři, vždycky to musí být na jedničku, protože si říkám, že můžu mít zkrat, něco zapomenu, něco špatně napíšu a pak budu za trojku ještě ráda. Tak jsem někdy trochu vystresovaná. Teď je to ještě o to těžší, že mám malého syna, tak toho času na učení moc není.

Kdybyste se měli teď vrátit do školy, jaký obor byste si vybrali?

Josef Kubáník: Jee, toho je. Rád bych ještě studoval herectví, protože čím dýl jsem u divadla, tím více mám pocit, že toho méně umím. Ale taky by mě bavilo studium psychologie, žurnalistiky, marketingu, politologie… Nebo bych chtěl být knihovníkem, to bych se zavřel někam do koutku a jen bych četl a snil.

Jitka Hlaváčová: To je jasné! Byla by to znovu Konzervatoř, hudebně-dramatický obor. Své volby jsem nikdy nelitovala!