O režii a scénář snímku se postaral váš syn. Jaký jste z toho měl pocit?

Protože jsem šťoural, uplatňoval jsem nějaké připomínky, například k délce materiálu. Bohatost filmu spočívá ve svobodě. Neměli jsme nikdo žádné obavy, zábrany. Divák může nahlédnout do soukromí herecké party, jak se chováme, hádáme, volíme slovník. Bylo to až bezcenzurní. Mladé publikum film přijalo, což se však vůbec nemusí opakovat u mainstreamu. To je ale osud veškerého umění dokumenty nevyjímaje.

Registroval jste již první ohlasy?

Přišel za mnou Dušan Hanák, jeden z nejlepších československých dokumentaristů, a mluvil o filmu tak krásně, až se to ani nedá citovat. To mě moc potěšilo.

Na Uherskohradišťsku jste prožil prvních osmnáct let života. Jak na to vzpomínáte?

Byla to doba velmi intenzivní v dobrém i zlém. Na jedné straně hodiny klavíru a tenisu, luhačovické koupaliště, hrad Buchlov, svatý Antoníček, každoroční lyžování na Lopeníku. Krásné dětství vedle věznice, v níž se odehrály ty největší hyenismy. Lidé si o tom doma povídali, ale na veřejnosti se každý tvářil, že o ničem neví. A to režimu často stačilo. Aby nikdo nezlobil.

Co také řekl Josef Abrhám o svých dovednostech:

V hradišťské Redutě jsem soutěžil ve slováckém cifrování, ve Zlíně zase v improvizaci slovácké písničky. Ale tím to skončilo. Teď už hraji pouze jazz, ten mě baví.

Související Režisér Kačer: snad další plány nezhatí smrt