ZDE SLEDUJEME Uprchlickou krizi

Čím vším uherskobrodská Charita uprchlíkům pomáhá?

Oblastní charita Uherský Brod dosud poskytla uprchlíkům, jejichž identifikaci prováděli příslušníci na oddělení cizinecké policie v Uherském Hradišti, teplou stravu z naší kuchyně a hygienické potřeby. Trvanlivé potraviny vezla také parta dobrovolníků až na chorvatsko-srbské hranice, kde pomáhali i s jinými potřebnými pracemi. Dále jsme nabídli potravinovou a materiální pomoc, lidské zdroje a technickou podporu také Charitě Olomouc a Diecézní charitě Brno, které na chorvatsko-srbské pomezí vyjíždí v různých intervalech pravidelně..

Je to dobrovolná pomoc, nebo ji nějakým způsobem určuje zákon?

Je to pomoc dobrovolná bez vidiny jakékoli odměny. Charita je plná dobrých lidí, kterým není lhostejný osud potřebných a mezi nimi v současné době uprchlíci opravdu své místo zaujímají. Stejně to vnímají pracovníci naší Charity. Máme práci, za ni jakous-takous mzdu, máme jídlo, střechu nad hlavou, na oplátku máme možnost dát potřebným svůj čas a něco ze sebe. A Charita je tomu dobrým prostředníkem, navíc je to její poslání. Ale pochopitelně to není tak, že bychom zanechali práce, kterou běžně děláme, za kterou zodpovídáme. Vždycky se snažíme zajistit naše registrované služby, teprve pak můžeme skrze organizaci věnovat svůj čas záležitostem nad rámec pracovních povinností.

S jakými pocity jste mezi uprchlíky vyrazila poprvé?

Přiznám se, že mediální obraz uprchlíků způsobil, že i moje pocity byly plné obav. V prvních dnech jsem však s uprchlíky do styku nepřišla, takže jsem se nemusela zabývat nějakými pochybnostmi a soustředila se spíše na zpracování informací od pana tlumočníka, který mně povídal o tom, jaké přibližně mají Syřané návyky, jak se stravují, co je pro jejich kulturu obvyklé.

Co vás při této péči o uprchlíky nejvíce překvapilo?

Nevím, jestli by se dalo říci, že mě to překvapilo, ale určitě jsem nepočítala s tím, že v jejich očích uvidím vděk, že mi poděkují za takovou „samozřejmost", jako je dovezená balená voda nebo ručník. Očekávala jsem spíše, tak jak se hodně v médiích prezentovalo, že si ničeho neváží a všechno, co dostanou, tím plýtvají nebo pohrdají. Samozřejmě nikdo z nás neví, čím vším si na své pouti za životem beze strachu prošli, kdo se snažil je přinejmenším odbýt prošlými nebo nepoživatelnými potravinami. Těžko se pak divit, že odmítnou nějaké naše jídlo, že mají pochyby. Velmi také záleží na informacích, které mají k dispozici. Možná i vysvětlení tlumočníkem, kdo jsem, z jaké organizace, vzbudilo důvěru, úlevu a právě ten zmíněný vděk.

Jsou mezi nimi i staří lidé či ženy a děti?

Ve skupinkách, se kterými jsem přímo přišla do styku, byly všechny věkové kategorie, mimo opravdu staré lidi. Nejmladší byl jedenáctiměsíční kojenec.

Měla jste možnost s nimi hovořit?

Ne. Jen skrze tlumočníka jsem povídala, co vezu na oběd, co mají nachystáno k večeři a co dalšího jsem jim přivezla. Většinu potřebných věcí jsem měla předem nahlášených telefonicky od policie. Ostatní potraviny z naší charitní potravinové banky, které jsem přivezla, si uprchlíci mohli rozebrat dle potřeby.

Jak se ti lidé chovají?

Po dobu, kdy jsem s uprchlíky byla v přímém kontaktu, jsem kromě toho vděku za jídlo nepostřehla výrazné projevy jakéhokoli chování. Vždy tam byl někdo od policie, ke komu spíše směřovaly spousty jejich otázek a proseb o informace. Myslím, že zajištění stravy a přísun informací, co bude teď a co za chvíli, to bylo to, v co doufali a co opravdu potřebovali.

Objevují se obavy, že by se mezi uprchlíky mohly šířit různé nemoci. Jsou podle vás oprávněné?

To opravdu nemohu posoudit.

Zažila jste při práci s uprchlíky moment, který byste označila nejsilnější?

Asi když jsem přivezla společně hygienickými potřebami a jídlem pro děti a dospělé sunar pro jedno miminko. Maminka dítěte se ptala, jestli si tu krabici může nechat celou, nebo si má jen odsypat. Mně v tu chvíli přišla ta otázka téměř absurdní a odpověděla jsem, že „přece samozřejmě". Až tatínek dítěte potom vysvětlil, že pokud si cestou něco nekoupili, tak jim toho moc darováno nebylo. Tak se ptal, jak je to možné.

Pamatujete vy nebo třeba některý ze starších zaměstnanců Charity situaci z minulosti, která by se dala se současnou uprchlickou krizí srovnat, nebo je to pro Vát zcela nové?

Každá taková událost je jiná, nová. Naše uherskobrodská charita se při mimořádných událostech začala více angažovat až po roce 2010. A od té doby nás nejvíce v této oblasti zaměstnávaly povodně, požáry obydlí, pomoc ve Vrběticích a pomoc rodinám, kterých se týkala střelba v restauraci Družba v Uherském Brodě. Všechny události vyžadovaly kromě potravinové, materiální či finanční pomoci, neustálý kontakt s lidmi, s okolními Charitami, s orgány státní správy, s jinými neziskovkami, díky čemuž jsme zajišťovali tolik nezbytný a relativně dostatečný přísun informací lidem, kterých se situace nejvíce dotýkala. Většina našich zaměstnanců, včetně mě, jsou malinko na štíru s angličtinou, proto díky jazykové bariéře je s uprchlíky všechno trošku těžší, potřebná pomoc v tu danou chvíli možná trochu omezenější. A navíc ani my nemáme tolik informací, kolik by jich uprchlíci potřebovali. Nicméně se budeme i dál snažit pomáhat, jak jen to bude možné.

Jitka Chvílová– 42 let, vdaná, dvě děti, pochází z Nivnice
– v Oblastní Charitě Uherský Brod začala pracovat v roce 2009 na pozici koordinátor sociálních projektů a manažer vzdělávání
– třetím rokem pracuje na pozici vedoucí Pečovatelské služby Korytná
– od roku 2010 má na starost koordinaci charitní pomoci při mimořádných událostech na území uhbrodského děkanátu
– po povodních 2013 navíc působila na centrále Charity ČR v Praze jako asistent národního povodňového koordinátora a pomáhala s celorepublikovou koordinací charitní pomoci