Dvaatřicetiletý Jakub Zedek z Uherského Hradiště nikdy nezapomene na svoji první návštěvu přírodní nádrže u obchodního centra ve Starém Městě.

Právě tam směřovaly jeho kroky v neděli 12. srpna po čtvrté hodině odpolední.

Situaci, kterou zahlédl krátce poté, co si roztáhl osušku na zem, si snad už milionkrát přehrál v hlavě.

„Uviděl jsem tam Jirku, bratra mého kamaráda, s nímž jsem shodou okolností asi hodinu před tím mluvil. Hrál si s klukem na protějším břehu, ani ne dvacet metrů ode mě,“ ukazuje směrem ke keři u staroměstského rybníku, kde se v neděli přišel zvlažit.

Jakuba Zedka v tu chvíli ani nenapadlo, že se počítá poslední minuta, kdy Jirku vidí živého.

Zdvihnutou rukou mu proto mával na pozdrav a zval ho na jedno “cígo“.

„Odpověděl mi, že jasně, jenom to s malým přeplave,“ popisuje souběh událostí.

Když stojíme s Jakubem Zedkem v blízkosti místa, kde se stala tragédie, těžko se věří slovům vykreslující šok, zděšení a dramatické okamžiky nedělního odpoledne.

Klidnou hladinu zde doplňuje jenom šumění trávy.

Ztěží by člověk hledal na celé ploše nějakého plavce, stejně jako v osudný den.

„Vlastně jsme tam byli téměř sami. O trochu dál, než jsem byl já, stál ještě jeden pán, ale to bylo všechno,“ přisvědčuje Jakub Zedek.

Pravděpodobně i kvůli zdánlivě idylickému rázu přírodní nádrže si tak nepřipouštěl první plácání do vody, které zdálky pozoroval.

„Byl jsem nejdřív přesvědčený, že si s klukem hrají, nevypadalo to nijak zvlášť podezřele,“ říká Jakub Zedek a pouští se do dalších úvah.

„Možná kdybych zareagoval dřív už s prvním plácnutím, možná těch deset sekund dělilo Jirku od toho, aby tady ještě byl,“ dodává s pokleslým hlasem.

Z letargie u břehu jej tenkrát totiž nevyvedlo nevinné plácání, ale pronikavý křik malého kluka o pomoc.

„V tu chvíli člověk nepřemýšlí a dělá věci tak nějak automaticky. Ani si přesně nepamatuji, jak se všechno do podrobnosti stalo. Hned jsem skočil do vody a plaval k topící se dvojici, za pár sekund mi už visel kluk na krku,“ vybavuje si Jakub Zedek.

Jirku už v té chvíli ale neviděl, všiml si ale, že za nimi plave další člověk.

„Byl to ten pán, který tam byl jediný s námi. Počkal jsme proto na místě, abych věděl, kde se Jirka ztratil pod vodou. Malého jsem potom pánovi předal a zkoušel se potápět,“ kroutí hlavou a při pohledu na vodu začíná být patrné, že Jakub Zedek v tu chvíli sváděl nerovnocenný souboj se zakalenou hladinou.

„Když jsem byl pod vodou, ztrácel jsem orientaci a nevěděl jsem, jestli se vůbec potápím na místě, kde se Jirka ztratil. Bylo to složité a po chvíli i nad mé síly, proto jsem se pár tempy vrátil ke klukovi a doplaval s ním na břeh,“ vysvětluje.

Následovalo volání o pomoc, navigování záchranných složek k nádrži, utěšování rodiny i nekonečné minuty čekání na to, než potápěči najdou tělo utonulého.

„Abych byl upřímný, už když jsem s malým doplaval k břehu, věděl jsem, že o záchranou akci nepůjde, že se bude pátrat pouze po těle,“ přiznává Jakub Zedek.

To, že svojí pohotovostí zachránil synovi utonulého život, si připouští jenom částečně. Podle něj by to totiž bez Jirky nezvládl.

„Už když jsem se k nim přibližoval jsem se divil, že kluk si vesměs ani nelokl, byl až na šok v pořádku. Mám za to, že jej Jirka musel držet nad hladinou i za cenu toho, že sám potom klesl až ke dnu,“ dodává Jakub Zedek a pomalu se otáčí k nádrži zády.

Jeho poslední vzpomínka na tragédii z neděle patří konci zásahu potápěčů něco málo po osmé hodině večerní, kdy se jim podařilo nalézt tělo.

„Pořád nevím, co se stalo, že se začal i se synem topit. Přitom když jej tahali z vody, našli jej přesně v tom místě, kde jsem naposledy Jirku viděl. Byl přesně tam, ale když jsem se potápěl, nemohl jsem jej najít,“ lituje rozhodujících chvil.