Kliknutím zvětšíteDům hrůzy. Tak se přezdívalo pavlačovému domu v centru města, který před jeho demolicí obývaly téměř výhradně romské rodiny. Vsetínská radnice v čele s tehdejším starostou Jiřím Čunkem léta připravovala vystěhování Romů ze zdevastovaného „pavlačáku“ a následné přestěhování na lokalitu Poschla v okrajové části města. Vedení Vsetína si za tento krok vysloužilo pochvalné komentáře nejen obyvatel města, kteří byli po léta sužovaní nevhodným chováním romských rodin, ale také kritiku pražských a bruselských “mudrců“, kteří obviňovali z rasismu.
Kdy jste začali uvažovat o zbourání pavlačového domu v centru města?
Naprosto jasné, že dům musí dolů, bylo už v průběhu roku 2005. Museli jsme to řešit, protože obyvatelé opětovně způsobili připojením „na černo“ vyhoření hlavního přívodu elektřiny, byla porušená statika domu a další.
Nebylo možné dům jakkoli opravit. Bylo by to drahé a hlavně pro to nebyl důvod. Bydleli v něm pořád stejní nájemníci, kteří dům naprosto devastovali a neplatili. Chápu, že drtivá většina jiných měst neměla odvahu takový krok udělat a dále dávala peníze z důvodu obav z nařknutí z rasismu, přestože neplatí nájem a zařízení likvidují. Vsetín to prostě neudělal. Řekli jsme, že nic takového trpět nebudeme.
Takže jste se otázkou vystěhování začali zabývat pouhý rok před zbouráním?
Celý proces začal po mém nástupu v roce 1998. Udělali jsme anketu, co lidem na Vsetíně nejvíce vadí. Zjistilo se, že všem věkovým skupinám v naprostém předstihu vadí soužití s cikánskou komunitou – tak to tehdy lidé napsali.
S tím, že po městě dělají binec a ničí společná zařízení. Tomu problému jsem věřil a začal přemýšlet, jak jej vyřešit. Už v té době, tedy sedm let před zbouráním jsme se začali soudit se všemi, kteří neplatili, nebo narušovali sousedské vztahy a zkrátka nedodržovali pravidla civilizované společnosti.
Inspirovali jste se někde jak problém vyřešit?
V České ani Slovenské republice jsem nenašel nikoho, kdo by tento problém pouze neodtláčel, ale skutečně ho řešil. Proto jsme se chtěli inspirovat ve vyspělých státech Evropy. Bohužel realita kromě Švýcarska byla stejná jako u nás. Samá politická prohlášení, ale ve skutečnosti to řešili tak, že romské komunity upláceli.
Dávali jim přívěsy, jinde doplatky na to, když budou kočovat a nebudou ve městech často a podobně. Švýcarský systém byl založen na zcela jiném vnímání a zájmu občanů o svou obec, tomu odpovídajícím zákonům, čili u nás nepoužitelný. Proto jsme museli najít vlastní řešení, které respektuje právní řád ČR.
Vystěhování a následné zbourání se obyvatelům asi moc nezamlouvalo?
Proběhly soudy a drtivá většina obyvatel pavlačáku byla pravomocně odsouzená k vystěhování bez náhrady. To znamená vystěhování lidí na ulici, a pokud si nevezmou majetek tak ten musí obec uskladnit. Nic jiného. Tedy po sedmi letech soudů jsme zvítězili nad neplatícími nájemníky. Uvědomili jsme si však, že pro město je rizikem několik desítek rodin čítajících téměř dvě stě lidí, které budou bez přístřeší na břehu řeky Bečvy. Bylo jasné, že odvézt je násilím nemůžeme, ani jsme to nechtěli.
Tlačili by se do domů ke svým příbuzným na Vsetíně, což by způsobilo větší problém. Rozhodli jsme se, že postavíme ubytování na Poschlé, které bude splňovat standardy bydlení podle norem a předpisů a zároveň bude mimo zastavěnou oblast. Těmto lidem, kteří díky tomu, že se neuměli chovat a neměli už nárok na bydlení, jsme pomohli a určili pevné i přísné podmínky, za kterých mohou na Poschlé bydlet. Dnes vidíme, že je to zřejmě jediný projekt v Evropě pořízený pro romskou komunitu, který tak dlouho funguje.
Doufali jste v pomoc od státu?
Počítali jsme s tím, že stát nám pomůže a bude dávat peníze na vzdělávání dětí, které budou na PoschlÉ žít. Taky, že budou přísnější předpisy pro vyplácení dávek. Romové, kteří pracují, nedělají takové problémy, jako ti, co jen berou dávky.
Bohužel stát, ani Evropa se tímto přísnějším stylem moc nezabývá. Bylo pro mě zklamáním, že státy si nechávají vnutit falešné pseudohumanistické teze o rasizmu, což boří možnost zavést poctivý a správný systém. Mimo Španělska, které tyto lidi stěhovalo do satelitů kolem Madridu v poměru jedna romská rodina k devíti neromským.
Objevovaly se připomínky, že jste Romy vyloučili z města na samý okraj. Jak jste to vnímal?
Na Valašsku je mnoho odlehlých míst a samot. Lidé musí na zastávky chodit daleko. Z Poschlé to mají 580 metrů. Nejsou odloučení. Vytvořili jsme přísný domovní řád pro ty, kteří před zákonem ztratili nárok na bydlení, my jsme jim to znova umožnili. Město má na místě pracovníky, kteří hlídají dodržování pravidel. A to funguje. Ti, kteří se chovají dobře, dávají děti do škol a pracují, mají šanci dostat se do městských bytů.
Je něco, co byste tehdy udělal jinak?
Dnes vidím, že bylo lépe ukázat obyvatelům samotným, ale hlavně těm pseudo-lidsko-právním ochráncům, že jsme měli postupovat přísně podle zákona a vystěhovat je bez pomoci. Posílili bychom městskou policii a ve spolupráci se státní policií bychom přísně vyžadovali dodržování zákona. Připomínám, šlo by o vystěhování na ulici. To bylo čisté právní řešení.
Nikdo by do nás nemohl kopat, že jsme se chovali rasisticky. Těm, kteří neměli na nic nárok, jsme postavili byty a pro rodiny, které už se tam nevešly, jsme ještě zajišťovali s jejich souhlasem bydlení jinde. Za to mě někteří nazývají rasistou a po městě požadují odškodnění u soudu. Nebyla to chyba vystěhovaných Romů, ale spíš neziskových organizací, placených většinou ze státních peněz. Lidově řečeno, to normálnímu člověku hlava nebere. Ale znáte to, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
Byl celý proces vystěhování váš politický tah?
Že bych v roce 1999 věděl, že chci v roce 2006 startovat jinam? Bohužel tak dobrý stratég nejsem. Každého člověka, nejen politika provází to, že když má úspěch, jsou kolem něj lidi, kteří mu to nepřejí. Když se nad tím zamyslíte, my jsme se procesem vystěhování zabývali téměř osm let.
Dokázat soudně vystěhovat neplatiče a rozbíječe bytů, připravit výstavbu domů, vytvořit podmínky v daném území, získat územní rozhodnutí, stavební povolení to jsou všechno náročné věci, které se připravují roky. Já jsem v té době nemohl vědět, že budu v roce 2006 kandidovat do senátu, že se v tom roce bude chtít Kalousek (Miroslav) spojit s komunisty, stanu se předsedou KDU a vicepremiérem Vlády ČR.
Co bylo v daném procesu nejtěžší?
Projít soudním vystěhováním. Najít správnou lokalitu, a aby to nestálo velké peníze. Pak upravit území nového bydlení tak, aby splnilo všechny podmínky. Například tam bylo špatné podloží. Tedy překonat všechny požadavky zákona o stavebním řízení.
Nakonec se ale ukázalo, že nejtěžší je bojovat s lidsko-právními organizacemi, které nás do dneška sužují tím, že Vsetín popisují jako rasistický. Jak je vidět, jsme pro mnohé příkladem. Podobné typy bydlení se začaly stavět v jiných městech u nás i ve světě. Je to rychlé, nerozbitné a obyvatelné.
Sledujete život nájemníků na Poschlé i po těch patnácti letech?
Velmi často, když jedu kolem se jdu podívat, jestli je tam čisto a jestli všechno funguje. Naposledy jsem tam byl včera. Musím pochválit vedení města Vsetín, má na tom velkou zásluhu.
Od roku 2006 nezmírnili podmínky, které jsem napsal na začátku. A tím pádem se obyvatelé naučili, že když nebudou uklízet, plnit své povinnosti, budou vystěhováni. Z toho mám radost. Velkým zklamáním je to, že stát si z toho nebere příklad. Je vidět, že když se všem lidem, nejen Romům, stanoví podmínky, tedy nejen práva, ale i povinnosti a odpovědnost, z čehož se neuhýbá, pak to funguje.
Bohužel vidíme, že EU jde jiným směrem a ČR také.
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
