„Zatím se z toho nehroutím, i když měsíční provoz našeho centra bez platů zaměstnanců stojí 150 tisíc korun,“ říká v rozhovoru pro Deník Klauda.

Přitom další peníze pravidelně posílá na charitu, podporuje dětské sportovní kroužky i hokejisty Uherského Ostrohu.

Jak snášíte současnou situaci?

Jsem optimista. První vlna pandemie byla pro nás horší. Měli jsme za sebou větší investici a dopláceli mimořádnou platbu úvěru, nevěděli jsme, zda to vůbec ustojíme. Nakonec jsme to nějakým způsobem zvládli a připravovali se na další náraz. Hlavně díky tomu, že jsme si přes léto našetřili nějakou finanční rezervu a nijak zvlášť už neutráceli a třeba ani nejeli na dovolenou, tak to celkem zvládáme. Ale kdybych měl dát na rady "odborníků", ať utrácíme, že bude dobře, druhá vlna nebude, a nenechal si žádnou rezervu a jenom utrácel, mohu podnik definitivně zavřít. Ještě měsíc vydržíme, ale je škoda, že nemůžeme do podniku nyní zase investovat. Chtěli jsme přistavět a rozšířit služby pro naše klienty, aby se cítili zase o něco lépe, ale to je teď všechno pryč.

Máte spočítáno o kolik peněz už jste přišel?

Měsíční náklady bez platů zaměstnanců činí 150 tisíc korun. V této částce je úvěr, zálohy voda, elektřina, plyn, poplatky za internet, pojistky nemovitosti a vybavení, poplatky OSA a drobné měsíční poplatky ať už za týdenní odpady, nebo rezervační systémy, které se platí, i když je zavřené. Celkově to bude v případě zavření do konce roku zhruba milion korun, který musíte zaplatit, ale nemáme vůbec možnost na to teď vydělat.

Požádáte stát o podporu?

My nejsme "v nájmu", ale budovu vlastníme. Máme na ní úvěr a ne malý. Tím, že jsme si ji postavili sami, musíme platit nájem podle zákona sami sobě, nicméně nemůžeme stát bohužel žádat o podporu covid nájemné. Podmínka této podpory je, že pronajímatel a nájemce nesmí být spřízněná osoba, takže požádáme pouze na plat zaměstnance. Nyní máme jenom jednoho, zbytek jsou brigádníci. Se dvěma jsme se dohodli na ukončení spolupráce už na jaře a v létě po první vlně. Měl jsem tušení, že to v zimě nebude jen tak a na uklidňování pana Babiše, jak je vše v pořádku nemusíme se ničeho bát, jsem nebral naštěstí zřetel. Nyní je to fakt špatné. Nyní si nemůžeme dovolit nikoho zaměstnat na hlavní pracovní poměr, když nevíme, co bude za týden, za dva, co bude v roce 2021.

Štvou vás vládní nařízení hodně, nebo pro ně máte do jisté míry pochopení?

Křivdu necítím. Chápu, že se muselo něco udělat. Přece jenom nákaza se rozšířila, muselo se to nějakým způsobem přibrzdit, takže se všechno zavřelo. Na druhé straně mě mrzí, že to odnesla také sportovní centra a celkově sport, který vždycky byl brán jako prevence proti nemocím. Podle mě měly být v nějaké rozumné míře sportoviště otevřené. Vždyť podle statistiky se třeba v posilovnách od března nakazilo snad jenom šestadvacet lidí, což není skoro nic. Lidé klidně mohli cvičit a sportovat dál. Místo toho jsou nyní dva měsíce zavření doma a jenom přibírají a kynou. Nemají vůbec žádný pohyb, což může přinést zdravotní komplikace a způsobit další onemocnění. Ať už jde o vysoký krevní tlak, cévní příhody. Ale je to mnohem horší.

V čem?

Lidem, kteří jsou zvyklí sportovat, začne pohyb chybět. Ti, kdo cvičili pětkrát týdně, nyní nemohou nic dělat. Z toho začnou být nervózní, budou ve stresu. Je to stejné jako u kuřáků, kterým vezmete cigarety. A pokud třeba mají problémy v práci, nemají vztek či stres kde vyventilovat, z toho mohou vzniknout zdravotní důsledky, což bude daleko horší než všechen covid kolem.

Počty nakažených ale v říjnu neuvěřitelně stouply, nákaza se nekontrolovaně šířila, lidé umírali …

To všechno samozřejmě chápu. Pan Babiš nevyslechl v létě "toho, co přišel a ten kdo měl přijít, už přišel v jiné době". Volby pro něj byly na prvním místě a tak to všechno dopadlo. Teď je potřeba ochránit hlavně starší lidi. Každý ví, že nejrizikovější skupinou jsou senioři. Proto nechápu, proč jim vláda nezajistila bezpečí. Mohla je izolovat od ostatních, ale zároveň zajistit, aby neztratili kontakt s rodinou. Návštěvy mohly být testovány a mít roušky i rukavice. Ostatní mohli fungovat dál. Klidně i v omezeném režimu. Ale nelíbí se mi to neustálé strašení lidí. Třeba prezident České lékařské komory Kubek pořád mluvil o pytlích s mrtvolami na chodbách a podobně, čímž mě rozčiluje. Všude samý covid, o ničem jiném se nemluví, přitom jsou tady i jiné nemoci a problémy. Navíc stát nemá dostatek peněz na to, aby pomohl všem, kteří kvůli opatřením přišli o živobytí, je potřeba začít pracovat, rozhýbat ekonomiku, aby následky pro všechny byly co nejmenší… ..

Pomáhají vám ve složité době třeba klienti?

V první vlně byla podpora od lidí veliká a moc děkujeme. Kupovali si vouchery, permanentky a i díky jim se vše zvládlo. V této druhé vlně tomu tak není. Prodali jsme snad jen dva vouchery a jednu permici, ale naštěstí se podařilo nastartovat aspoň on-line lekce, za které jsme velmi rádi a cítíme velkou podporu. Skupina má nyní 97 členů a točíme každý pracovní den novou lekci. Jinak penzion je prázdný, všichni hosté se odhlásili, noví nejezdí. Wellness vypuštěný, masáže nejedou. Prostě standardně nefungujeme .

Kolik klientů vůbec máte?

Celkově jsou to asi tři stovky klientů, kteří k nám chodí pravidelně cvičit. Denně nás navštěvuje 100 až 150 lidí. Samozřejmě se u nás střídají, nechodí všichni najednou. (úsměv) Aktivních sportovců jsou necelé dvě stovky, ostatní chodí jen občas.

Sami s ženou ale všechno nezvládnete, že?

Určitě ne. To ani nejde, potřebujeme mít kolem sebe další lidi, aby Relax fungoval, ale bohužel nyní nemáme jistotu. Teď máme zaměstnance pouze na dohodu, studenty a pokojskou na částečný úvazek. Budoucnost v našem oboru není nyní žádná. Nikdo neví, co bude. Jak dlouho vše bude trvat, jaká budou omezení v budoucnu a  zda nebude třeba i třetí vlna. Je to pro všechny velmi složité. Nemůžeme nic nakupovat, rozšiřovat. Přitom jsme se chtěli dál rozvíjet a přistavovat. Nyní ale všechno stojí.

Na začátku listopadu jste plánovali šestý ročník Dne sportu proti rakovině. Mrzí vás hodně, že jste tuto charitativní akci museli odložit?

Samozřejmě mrzí. Termín jsme posunuli na začátek prosince. Máme i jiné náhradní termíny, ale všechno to stojí na aktuální situaci s covidem a taky nemalé peníze, i když jde o charitativní akci. Něco jsme už do toho investovali. A pokud se to celé zruší, náklady nám nikdo nevrátí. A co je nejhorší, ani moc peněz pro onkologicky nemocné děti nevybereme a vlastně jim nepomůžeme. Tato akce je spojení spousty skvělých lidí, spousty energie, radosti, sportu a kultury, v jeden víkend, akce by měla udělat lidem radost, měli by se zastavit a  odreagovat se, ale také si uvědomit, že ne každý má to štěstí, že může být zdravý a naopak chtít pomoci těm, kteří to potřebují.  Toto všechno když se podaří, tak po akci odcházíte plní nepopsatelných emocí a radosti, že jste pro někoho něco udělal, co má smysl.

V čí hlavě se nápad uspořádat charitativní akci zrodil?

Den sportu proti rakovině vznikl po smrti mého otce, který před šesti lety zemřel na rakovinu prostaty. Tehdy měl nějaké signály, že je nemocný, ale zanedbal prevenci a nešel včas k lékaři. Když za ním přišel, bylo už pozdě. Bylo to rychlé, zemřel během roku. Touto akcí jsme s ženou chtěli upozornit lidi na důležitost prevence. Aby chodili k lékaři včas a nenechali se odbýt. Vždyť na rakovinu umře ročně 26 tisíc lidí. Přitom třeba rakovina prostaty je z devadesáti procent léčitelná. Ale to souvisí právě i s covidem.

Jak?

Kvůli koronaviru šly stranou veškeré preventivní prohlídky. Lidi na ně nyní téměř nechodí. Buď se bojí nákazy nebo na ně lékaři nemají nyní čas, což je podle mě velký problém a za dva či tři roky se to projeví právě nárůstem úmrtí na rakovinu. To stejné je o sportu.

Vy navíc trénujete i hokej …

To ale není moje hlavní pracovní činnost, spíš takový přivýdělek a hokej je pro mě hlavně velká "srdeční záležitost". Mně mnohem víc vadí, že prostě všechno stojí. Ani děti nemohou sportovat. Dva měsíce jsou bez jakéhokoliv pohybu, jenom sedí doma u počítačů a tabletů. Přitom právě od nich jsme se děti snažili odtrhnout. Kromě mužů trénuji i první až třetí třídu. Mimo hokeje jsme je učili třeba samostatnosti, už prvňáci se uměli bez rodičů do výstroje oblékat + další návyky, které díky sportu mají a to nemluvím o vztazích mezi sebou. Nyní nechodí do školy, mají on-line výuku, takže co jsme se je snažili odnaučit, je zase pryč. Nyní vláda nechala všechny děti doma, aby seděly jenom u tabletů, počítačů a TV.

Bude těžké je znovu naučit sportovat?

Některé děti za tak dlouhou dobu zpohodlní, zleniví a k aktivnímu sportu se třeba vůbec nevrátí. Jiné zase ztratí návyky, a pokud je na stadion nepřivede rodič, ani jim sport třeba chybět nebude. Než si to všechno uvědomí, už může být pozdě. Nejhorší je situace u dorostenců a juniorů. Těch je vždycky málo a přechod do starších kategoriích je pro ně složitý.

Už minulá sezona byla ukončená dřív, teď se taky netrénuje, nehraje. Pokud ztratí další dva měsíce, vlak jim definitivně ujede, což se časem jistě projeví. Všichni okolo nás trénují a připravují se, kdežto my stojíme. Na Slovensku, ve Švédsku, Finsku nebo Rusku se hokej dál hraje, přitom také mají vládní omezení a nařízení. Pokud se to u nás brzy nerozjede, dopadne to tu celkově se sportem špatně a dlouho se budeme zase zvedat.