Už zhruba patnáct let totiž pracuje jako jeřábník na staveništích nejen ve Zlínském kraji, podíval se třeba i na Island. V současné době obsluhuje jeden z jeřábů, které se tyčí nad zlínským náměstím.
Začátky nebyly vůbec jednoduché
Jako jeřábník začal Libor Chvilíček pracovat hned po revoluci. Jak říká tento vyučený elektrikář, nikdy v životě by si nepomyslel, že u jeřábů skončí.
„Jako malý jsem chtěl být pilotem nebo řidičem kamionů. Do převratu jsem pracoval v Letu Kunovice, kde jsem se věnoval svému oboru - dělal jsem elektrické rozvody. Pak mě propustili,“ vzpomíná. Poté, co přišel o zaměstnání, nastoupil k první firmě, na kterou narazil. „Byla to stavební firma, která měla i jeřáby. Řekl jsem si, že to zkusím a, zůstalo mi to až dodnes,“ dodal s úsměvem Chvilíček.
Na den, kdy poprvé vylezl do velké výšky, aby stroj zkusil řídit, si vzpomíná velice dobře.
„Bylo to na stavbě v Uherském Hradišti, kde jsme stavěli Telecom. Do té doby jsem jeřáb obsluhoval pouze zespod, ale byla taková zima, že jsem to už nemohl vydržet. Proto jsem vylezl nahoru,“ řekl. V prvních chvílích se Libor Chvilíček ve výšce necítil vůbec dobře. „To víte, bylo to v noci, byl jsem tam sám a ještě k tomu jsem nic neviděl. Ty začátky celkově nebyly snadné,“ popsal.
Nejhorší je ta samota nahoře
I když práce vypadá jednoduše, není to prý žádný med. Každý den musí vystoupat po stovkách schodů, které vedou do kabiny, odkud se jeřáb řídí. „Je to někdy opravdu sportovní výkon zdolat tolik schodů, ale časem si člověk zvykne,“ řekl.
Nahoru si nesmí zapomenout vzít všechno, co potřebuje, protože v kabině tráví deset až dvanáct hodin denně. „Někdy slezu třeba na oběd nebo na svačinu, ale jinak tam sedím celou pracovní dobu. Jsem tam jako pes přivázaný u boudy,“ postěžoval si Chvilíček. „I když máte oficiálně přestávku, musíte být připraveni, že vám může kdykoliv skončit, protože například přivezou materiál, který musí být neodkladně složen. Okamžitě tedy musíte jít pracovat,“ dodal jeřábník.
Aby si zkrátil případnou dlouhou chvíli v kabině, bere si nahoru někdy noviny. Přesto moc volného času k jejich čtení nemá. „Člověk musí být neustále v pohotovosti, jestli dole někdo něco nepotřebuje. Ani rádio si tam nemůžu pustit, protože musím poslouchat, zda na mě zespod nepískají,“ vylíčil útrapy svého povolání.
„Ale znám jeřábníky, kteří si bez problémů nahoru berou i televize,“ usmál se Chvilíček. Dodal, že je vždy rád, když sleze dolů a může být zase mezi lidmi.
Jeřáb je jako playstation
K tomu, aby se člověk mohl stát jeřábníkem, nemusí mít žádnou speciální školu. Musí pouze absolvovat speciální kurz a získat jeřábnický průkaz, který je potřeba každým rokem obnovovat. „Každoročně jsme povinni projít písemným testem a ústní zkouškou,“ vysvětlil Chvilíček.
Při tomto druhu práce je podle něj nejdůležitější odhad. Řízení výškového stroje přirovnává s úsměvem k play-station.
„Já si vlastně tak hraji. Ale zábava to rozhodně není. Musíte neustále dávat pozor, aby se nic nestalo. Chce to dobrý odhad a dobré oči. Může se klidně přihodit, že se při neopatrném zacházení střetnou ramena dvou jeřábů nebo se zamotají jejich lana,“ popsal nebezpečí své práce. Dodal, že za patnáct let své praxe se mu naštěstí žádná podobná nehoda nestala.
„Nepočítám samozřejmě případy, kdy se špatně upevní materiál a ten potom spadne. To je téměř na denním pořádku,“ pousmál se pětačtyřicetiletý pracovník.
Lidé netuší, že je vidím
Jeřábník by měl být neustále ve střehu, takže na panoramatické rozjímání nemá mnoho času. Přesto z jeřábu, který svou velikostí častokrát převyšuje i nejvyšší budovy ve městě, má jedinečný výhled.
„Nedávno jsem zahlédl, jak se na balkonech jednoho paneláku koupají lidé nazí. Netušili, že by je v takové výšce mohl někdo vidět. Zapomněli ovšem na jeřáb. Bylo to opravdu úsměvné,“ zavzpomínal na kuriózní výhled Chvilíček. Ale ani na staveništi není o zábavné okamžiky nouze. „Kolikrát se stane, že chlapi dole chtějí něco zaháknout, já si toho nevšimnu a při pohybu lana některého z nich zachytnu třeba za kapuci nebo kladívko pověšené za pasem. A už plachtí ve vzduchu,“ vyprávěl tento sympatický muž.
Ve výškách ale často prožívá i krušné chvíle. Ty nastávají, když se zvedne vítr nebo přijde bouřka. „Pokud stojí stroj na nějakém vysokém kopci a kolem lítají blesky, tak se opravdu bojím,“ svěřil se. Jinak prý strach už dávno necítí. „Pokud by se člověk bál, tak tu práci prostě dělat nemůže,“ dodal Chvilíček.
Nevím, kde se ocitnu dál
Práce jeřábníka je, stejně jako většina jiných řemeslnických prací, provozována většinou na živnostenský list. Je to navíc sezonní povolání, takže v zimě je podle Libora Chvilíčka daleko těžší zaměstnání sehnat.
„Mně to v zimě zatím vycházelo, pokaždé jsem na něco natrefil, ale znám spoustu lidí, kteří si přes zimu seženou práci úplně jinou. Já mám navíc živnostenský list i na elektromontáže, takže bych se v případě nouze uživil,“ řekl.
Za ty roky, co na stavbách pracuje, má Chvilíček už řadu kontaktů, které mu pomáhají práci shánět. „Firmy mně teď volají samy, že mají jeřáb a potřebují na něj obsluhu. A když ne, tak musím podniky obcházet sám a hledat na vlastní pěst,“ popsal. Podle něj je na tomto druhu práce nejhorší to, že člověk nikdy netuší, kde se octne, až se stavba dokončí.
Možnost uplatnit se jako jeřábník má i v zahraničí. Přesto se Chvilíček ven z republiky nežene.
„Tady se teď hodně staví, takže se snažím hledat si práci po okolí. Ale kdyby byla nouze, asi bych někam vycestoval,“ poznamenal pracovník, který obsluhoval jeřáby až na Islandu. „V zahraničí je nejlepší to, že tam ctí neděle a svátky. Práce o víkendech je v cizích zemích tabu, jenom tady se pracuje nepřetržitě,“ postěžoval si.
Kdybych mohl měnit, neváhám
Libor Chvilíček již pracoval na celé řadě budov v okolí.
„Stavil jsem radnici v Otrokovicích, byty na Jižních Svazích, budovu Barumu a podílel jsem se i na opravě gymnázia v Lesní čtvrti,“ vyjmenoval ty známější.
Přesto přiznává, že kdyby měl možnost změnit zaměstnání, tak neváhá ani chvíli.
„Když jsou na stavbě šikovní lidé a práce se daří, tak se to docela dá. Horší je, když je to naopak. To bych s tím nejraději hned praštil,“ zasmušil se. „Já vždycky říkám, že nahoře je to jako v kriminále. Člověk tam vyleze ráno, sleze večer. A tak je to den co den od pondělí do soboty. Je mi jedno, co bych dělal, hlavně abych byl dole s lidmi,“ přiznal jeřábník Libor Chvilíček.
