Provizorní kostymérna slouží štábu, který na přelomu června a července točí v modranském archeoskanzenu historický velkofilm Cyril a Metoděj Apoštolové Slovanů. Štáb k ruce kromě profesionálních herců potřebuje také spoustu komparsistů. A proto jsem jednoho pátečního rána tady, šikovnou asistentkou oblékán v šedou šněrovací halenu a světlezelené nohavice. Dostávám papír s pojmenováním mé role. Muž na sněmu.

Spojovacím článkem mezi štábem a herci z lidu je Mája Konvalinková, mladá uherskohradišťská zubní lékařka. To ona měla nábor statistů na starosti. „Už jsem jako komparsistka natáčela Čertovu nevěstu režiséra Zdeňka Trošky v buchlovickém zámku. Když jsem se dozvěděla o tomto projektu, měla jsem chuť se zúčastnit. Přihlásila jsem se a produkce mě zaúkolovala, abych posháněla další zájemce. Nakonec jsme jich posbírali asi 350 a hledáme další," vypráví slečna oblečená ve světlý šat staroslověnské vesničanky.

V kurzu prý jsou především starší urostlí chlapi. „Hlásily se totiž většinou ženy a děti, mladíčků už máme také dost," vysvětluje Mája Konvalinková.

Maskérna, do níž musí zamířit každý, než jde na plac, je ukryta v jednom menším velkomoravském stavení v areálu skanzenu. Tvoří ji dva pracovní stoly s židlemi, zrcadly, lahvičkami a kosmetickými nástroji. „To je mastix. Lepidlo na umělé vousy a paruky," poučuje mě maskérka, když si prohlížím jednu z nádobek, a já jsem rád, že se úprava mého zevnějšku nakonec obejde bez patlání této pryskyřice na obličej.

Na placu v horní části skanzenu už se mezitím natáčí. Asi minutová scéna zabaví celý tým na celé dopoledne. Prostoru dominuje kulisa rozestavěného kostela.

Kolem ní projíždějí osli s naloženými vozy, tesaři opracovávají kmeny stromů, hází pískem. „Zvolněte, nemusíte do toho jít tak rychle," pobízí řemeslníky zpoza svého stanoviště ze slunečníků a monitorů režisér Petr Nikolaev, který už má na kontě mimo jiné například snímky Lidice či Báječná léta pod psa.

Ta stejná scéna jede znovu a znovu. Několikrát se mění postavení kamer, potom z prostranství zmizí vedlejší účinkující a se svými replikami zůstávají pouze latinští kněží s knížetem Rostislavem, jehož ztvárnil slovenský herec Milan Bahul. „Water time," říká zpěvným hlasem do mikrofonu a vysílačky asistent režiséra.

Pro duo dobrovolných hasičů z Modré stojící u silnice pod skanzenem je to signál, že můžou pustit dopravu, kterou zastavují, aby se ve filmu z Velké Moravy neobjevila projíždějící auta nebo jejich hluk. I tak filmařům kazí plány věci, které nejsou zcela v jejich moci jako kokrhání neposedného kohouta či testovací let L-410, která drahné minuty krouží nad Modrou a brzdí natáčení. Situaci zachraňuje odnesení opeřence a telefonát do Kunovic s žádostí, aby pilot změnil kurs.

V obědové pauze se centrum dění přesouvá o pár metrů níž, do objektu velmožského paláce. Druhou dnešní scénou, která vyplní odpoledne, bude sněm velmožů a Rostislava uvnitř rozlehlé místnosti. Muži patřící k vysoké společenské vrstvě Velké Moravy si nechávají od asistentek našívat na oblečení gombíky a věšet kříže kolem krku. To vše pod odborným dohledem archeologa Luďka Galušky.

Ten v zimních měsících strávil několik sobot a nedělí nad scénářem, aby z něj odstranil řadu nedostatků a chyb. „Třeba v chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli měl patriarcha Fotios světit Konstantina jako misijního biskupa. To by znamenalo, že po příchodu na Moravu by zde Konstantin měl absolutně nejvyšší postavení, což není v žádných pramenech doloženo. Ve skutečnosti byl Konstantinovi biskupský titul nabídnut až těsně před smrtí v Římě, on jej však odmítl," vypráví Luděk Galuška se zapálením muzejního odborníka. Mezitím kontroluje, zda někdo před kameru nenapochodoval s gotickým mečem u pasu nebo novověkým křížkem na krku.

Uvnitř paláce se mísí horko se zápachem umělého kouře rozprašovaného větrákem. V půlkruhu sedí na špalcích velmožové a další nobilita, Rostislav bude přicházet ke svému trůnu. „Běž krůček po zádech. To je moc, teď tři centimetry dozadu. Je to milimetrová záležitost. A pozor na pochodeň, ať ti nechytnou vlasy," instaluje si režisér Nikolaev Rostislava do přesné pozice na úvod obrazu.

„Mužů na sněmu" se dneska nakonec sešlo více, než bylo třeba. Hledíme na scénu zpoza tří obrazovek, které ukazují prostor před námi v jakési zkreslené televizní realitě, snad pomocí efektů a různého ostření. Zajímavé srovnání dvou vedle sebe stojících obrazů. „Jestli chcete, můžete jít do bufetu. Nebo klidně i domů," naznačuje asistent režiséra skupince postávajících Slovanů, že dnes se jim na stříbrné plátno prorazit nepodaří. Tak třeba příště.