Jsou to slova chvály na pojízdnou kavárnu Potmě. Šestnáct a půl tuny těžký a dvaadvacet metrů dlouhý třínápravový autobus skrývá šest boxů, v nichž si můžete dát kafe tak černé jako nikde jinde. Uvnitř je totiž naprostá tma. Podnik, jenž se na tento pátek a sobotu zastavil na uherskohradišťském Studentském náměstí, provozuje Světluška, projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu pomáhající nevidomým.

„Do kavárny vás uvede a na místa usadí doprovod. Poté k vám přijde číšník a představí se jménem, takže budete vědět, na koho můžete volat své objednávky. Číšník vám také zajistí doprovod k návratu ven. Poprosím vás ještě, abyste si úplně vypnuli své mobilní telefony. I když máte ztlumený zvuk, přístroj se rozsvítí a pokazí tmu," instruuje nevidomá hosteska příchozí zájemce o posezení v nevšedním prostředí.

Zrakově postižení lidé pracují v týmu o čtyř pozicích. Kromě hostesky seznamující hosty s nutnými pokyny, usazujícího průvodce a obsluhujícího číšníka je zde ještě barman připravující nápoje. Můžete si dát kávu, studený čaj, vodu, džus nebo likér.

„V současných vedrech si lidé objednávají spíše studené nápoje," tvrdí šestadvacetiletý Lukáš Kakara z Bučovic, který se zde točí ve funkcích barmana a průvodce. Myslí si ale, že by zvládl i post číšníka. „Je v tom hodně z každodenní praxe. Vždyť i my samotní se musíme doma nějak obsloužit. Už jsme si zvykli být opatrní a dávat si třeba pozor, abychom něco nevylili," popisuje Lukáš úskalí svého hendikepu.

Podle něj se rozhodně nevyplatí provádět úkony bezmyšlenkovitě, automaticky. „Jednou jsem takto sebral naplněný hrníček a nechal zapnutý kávovar, z něhož to pořád teklo. Podobné nehody se ale stávají málokdy, že někdo něco rozlije se stane maximálně jednou za tři týdny," vypráví Lukáš, jehož velkým koníčkem je hudba. Se svým romským kamarádem dokonce utvořil pěvecké duo s výmluvným názvem Black and White.

První okamžiky uvnitř autobusu znamenají pro nepřipraveného hosta mírný šok. Nevidíte vůbec nic. Teď je vaším primárním smyslem hmat, možná i sluch. Průvodce vás rukama navede do jedné z šesti těsných kójí opatřených stolkem a vypolstrovaným posezením. Tak nějak vypadá život bez zraku. „Snažím se nalít mléko do kávy, ale bojím se, že se nestrefím. Mám z toho všeho zvláštní pocit," svěřuje se naproti sedící paní Nováková z Uherského Hradiště. Charakteristický kavárenský úkon nakonec zvládá.

Obsluhuje nás osmatřicetiletý Petr z Vysočiny. Původním povoláním fyzioterapeut, fanoušek železnice a tvůrce filmů s audiopopisem pro nevidomé. Přes léto se dává do služeb Světlušky. „Je to úplně jiný typ komunikace, pracujeme s lidmi. Občas mám hlavu jak papiňák a popletu si objednávky nebo čísla stolů, o to větší je to pak legrace," těší ho.

Ztráta důležitého smyslu vám otevírá novou dimenzi fantazie. Nutí vás přemýšlet, jak lidé, se kterými si vykládáte, vlastně vypadají. „Jste středně vysoký, máte krátké hnědé vlasy a nejste úplně nejštíhlejší," tipuje vzezření číšníka kolegyně z regionálního týdeníku, načež si svůj úsudek ověřuje ohmatáním. Trefa. Petr prozrazuje, že váží přes metrák.

Je dopito, čas odchodu. Braní za ruku, otočení o 180 stupňů. Otvírající se dveře od předsíně pouští do prostoru kavárny nesmělý kužel denního světla. Předzvěst našeho normálního světa, který se po rozevření autobusových dveří naplno hlásí o slovo ostrou bílou lavinou, na niž si pomalu se otevírající oči chvilku zvykají. Člověk zase vidí a nějakou chvíli si toho bude vážit.

Kamenná kavárna Potmě vznikla před osmi lety, funguje v letním období na pražském Ovocném trhu. Letos se lidem z charitativní organizace Světluška podařilo zprovoznit její pojízdnou verzi. „Chtěli jsme tento projekt ukázat i v regionech. Máme za sebou štaci v Ostravě, kde jsme zaznamenali velmi vysokou návštěvnost a samé pozitivní ohlasy. Až jsme se divili, kolik lidí přišlo," uvedla vedoucí výjezdu kavárenského autobusu Veronika Musilová. Nízkopodlažní vozidlo bude stát na hradišťském Studentském náměstí ještě dnes, poté odjede na své další stanoviště – do pražské ZOO.