A klid, to je jedna z prvních věcí, kterou si po příjezdu do Hradiště z rozevlátých Varů nebo hudebních festivalů vychutnáte.

Dobré víno, čaje letos vzhledem k vedrům i u ortodoxních čajomilů v tibetských oblečcích ledové. A to vedro, co tak nějak všudypřítomný klid umocňuje. Hlavně nikam nespěchat. Pokud zrovna neprodáváte ledové nápoje jako chlapík na Masarykově náměstí, co při venkovní projekci Leoneho westernové klasiky Tenkrát na Západě už při úvodní Morriconeho kompozici hlásil: „Máme poslední dva balíky ledu, co s tím?", snadno uznáte, že zdejší letitý slogan „Vítejte ve filmovém ráji" je docela trefný. Třebaže znělky a vizuály, které k němu zde připravují, jsou rok od roku bezradnější.

To se ale rozhodně nedá říct o tom hlavním, programové skladbě, která je letos skutečně našlapaná a dramaturgicky rozmanitá. Je tu klasický hollywoodský i současný český biják, polský velkofilm, slovenská nová vlna. Připravované české projekty, studentské naděje i retrospektiva Vojtěcha Jasného čítající vedle klasické volné trilogie Touha, Až přijde kocour a Všichni dobří rodáci i osm dalších snímků, mimo jiné i hůře dostupné Procesí k panence nebo Gladys. Škoda jen, že trochu překvapivě chybí asi nejzajímavější počin z Jasného německého období, böllovský přepis Klaunovy názory. A škoda taky, že Jasný, který letos oslaví už 85. narozeniny, zatím do Hradiště kvůli lékařským vyšetřením nemohl přijet. Ale dorazit by prý měl. Když jsem ho viděl letos na jaře naposledy, svými úvahami o posmrtných životech a bohu, co „není vousatý pán, ale energie, kterou nepochopíme, dokud neumřeme", rozjasnil sál. Nepochybuji, že podobně to dokáže i v Hradišti.

Třebaže v sále bude vedro jako ve zdejším největším promítacím sálu, domu kultury, který, jak bylo za časů normalizačního projektování zvykem, není klimatizovatelný ani aspoň slušně větratelný, takže i při nočních projekcích je v něm zatím vedro k padnutí. A to nemusí promítat ani šlágr typu King Konga. Jeden z vrcholů programového cyklu Zlaté éry Hollywoodu.

Ani se nechce věřit, že od natočení velkofilmu uplynulo letos už 80 let. Na svou dobu úchvatné triky, poetický černobílý obraz a animované prvky, dobře budované napětí, scénář, ve kterém nechybí ironie, přesvědčení člověka o jeho světovládě, jakkoli ta přinesla i jednu světovou válku a další už byla v zárodku. Atmosféra finanční krize (paralela s dneškem), nutící filmaře k šíleným kouskům zde v podobě snu režiséra a producenta Carla Denhama ukázat strašlivého King Konga publiku naživo. A z dnešního pohledu úsměvná výprava do dob, kdy byla žena pro muže vším, ale ještě neexistovalo nic jako ženská emancipace. King Kong z roku 1933 má tolik filmařského kouzla, že žádný z pozdějších remaků ani ten nejvydařenější od režiséra Pána prstenů Petera Jacksona se mu nevyrovná.

I pro takové klasiky na velkém plátně stojí za to rok co rok do Hradiště jezdit. Když to pak zakončíte deci překvapivě dobrého červeného za devět korun a půlnoční delikatesou v podobě italského zombie hororu s uměleckými ambicemi Dellamorte Dellamore a venku je ve dvě ráno konečně slušných dvacet stupňů, rozprostře se vám klid na duši.