Jan Gajdošík: na Svatém Pluku jsem vydělal 17 let života

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ – Nepřehlédnutelná postava s neuvěřitelnou energií poskakující a zpívající před tlupou -náctiletých studentů.

To je Jan Gajdošík, sbormistr Svatého Pluku, rockového pěveckého sboru, který už sedmnáct let neodmyslitelně patří k Uherskému Hradišti. O jeho životě s muzikou jsem si povídali na zahradě jeho domu, kde se ukrývá i nahrávací studio.

Tady vznikají nahrávky Svatého Pluku?

Jasně. V tom studiu dělám kopmlet muziku, podklady, ale občas mi vypomáhají i kluci třeba z Argemy živýma kytarama, Marek Pavlas. Ale základ vzniká tady.

Vaše cesta k muzice ale nebyla úplně jednoduchá. Váš tatínek úplně nesouhlasil s tím, aby z vás byl muzikant.

To je pravda. Musel jsem sice chodit do hudebky, protože jsme doma měli klavír a maminka hrávala. Když to ale začalo vypadat, že bych mohl jít třeba na konzervatoř, tak tatínek řekl ne, nejde to, nebudeš žádný potulný muzikant, uděláš si pořádnou školu. Což byl pro něho gympl s maturitou. A teprve po maturitě jsem si mohl dělat relativně, co jsem chtěl. Už na gymnáziu jsem hrával a muzika fungovala, ale ne tak intenzivně.

A hned po maturitě jste se vrhl na muziku…

No původně jsem ještě chtěl z gymplu utéct na konzervatoř, ale byly snad potom chvilku zákazy, že se nesmí z jedné střední školy přecházet na druhou, byl v tom problém. Dělal jsem i zkoušky, ale nevyšlo to. Tak jsem udělal maturitu tady v Hradišti na gymplu a teprve potom jsem měl štěstí, že jsem se dostal na fildu na hudební vědu, takže jsem dělal hned vysokou školu.

Jaká byla vysoká škola?

Úžasná. Nejhezčí moje roky, nejlepších pět let života. Sice jsem to měl v kombinaci s divadelní vědou, tenkrát byly obory předepsané, tak jsem se honem musel našprtat nějaké divadelní hry a dramatiky a tak dále. Ale byli tam vynikající profesoři a měli jsme speciální kartičky, že jsme studenti vysoké školy, které nás opravňovaly chodit do divadel, do kin, na koncerty. Janáčkovo divadlo, Mahenka, všechno jsem to mohl absolvovat zcela zdarma a byly to báječné roky.

Co bylo pak, když jste vystudoval? Chtěl jste hrát ve filharmonii, založit kapelu, nebo učit?

Samozřejmě že během studia už jsem taky hrával s klukama z Gongu, pak jsme založili Formace. Vždycky přes sobotu a neděli, když jsem dojel z Brna, tak jsem hrával bigbít. Ale konkrétní plány na zaměstnání moc nebyly. Lákali mě teda dělat dramaturga zlínské filharmonii, ale nějak to nedopadlo a hned mě uchytl Peťa Křivák, šéf hradišťské hudebky, a v podstatě jsem tam už dvaatřicet let.

Když mluvíme o filharmonii, vážná hudba vás taky zajímá, nebo jen ta rockeřina?

Zajímalo mě to, ale ne tak intenzivně. Právě jsem se v tom necítil tak pevný v kramflecích, protože jsem poslouchal spíš ten rock. A jsem vychovaný na Led Zeppelin a Deep Purple a tady těch starých klasických kapelách. Plus art rok a jazz rock a tak dál.

Jak dlouho už vlastně funguje Svatý Pluk a jak to celé vzniklo?

Svatý Pluk funguje od roku devadesát pět. Takže slavíme sedmnáct let. Vzniklo to tím, že jsem vypomáhal deset i více let na gymplu, učil jsem tam hudebku. Díky tomu jsem se tam dostal k trošku starším studentům a měl jsem tam deset jedenáct děcek, které docela dobře zpívaly. Kapela se z toho sice nedala udělat, nikdo nehrál na bicí nebo na basu, všichni jen na klavír nebo housle, tak jsem si říkal, co já z vás poskládám (smích)? Tak přišel prvotní nápad, že zkusíme upravit sborově nějaké rockové písničky. A tak už to valí pořád dál. S tím, že si beru už i mnohem mladší děcka, protože úplně první byli čtvrťáci, ale teď jsou i ze základních škol.

Slyšely děcka na tu starou rockovou muziku, nebo chtěly spíš zpívat pro ně něco modernějšího?

Myslím si, že jsem je na to docela zlomil, že se mi podařilo je na ten bigbít nalákat. Protože furt tam je ta melodie. Kdežto sborově zpívat techno, disko nebo haus, to asi nejde. Kdežto ty staré rockové písničky počínaje šedesátými lety, hippies hnutím a Mammas and Pappas, to jsou nádherné vokálové věci. Takže s hodně písničkama jsem velký problém neměl, stačilo to jenom pořádně odposlouchat, eventuálně něco upravit, aby nám to sedělo, protože přece jenom ty děcka nemají takové hlasy jako vyzrálé a vyzpívané ženské v amerických spirituálech. Tak musíme zkoušet, co nám víc sedí.

Splnil Svatý Pluk vaše očekávání?

Až moc předčil (smích). Původně jsme si mysleli, že budeme zpívat na akademii gymnázia, uděláme koncertíček, tři písničky a tím to celé hasne. Ale děcka to strašně chytlo, začalo to mít i ohlas a začalo se to i líbit, hlásili se další a další studenti a tím se mi splnila spousta přání. Zpívali jsme třeba s Deep Purple, Nazareth, a nejen jako předkapela, ale člověk si s nimi může i povykládat a někde jsme si nima i poseděli, je to úžasné. Byli jme v Anglii, Německu, Rakousku, cosi jsem zažili. Není toho teda moc za těch sedmnáct, let, ale cosi bylo. Dneska je to moc složité a o financích, zajišťovat a platit autobusy a tak dál, to není dneska sranda. Takže teď spíš brousíme po Moravě a po Čechách.

S kterými muzikanty jste si zahráli?

Z českých kapel jsme jeli turné s Kabátama Dole v dole, to byla Bratislava, Olomouc, Brno, Hradec Králové, Ostrava. S Michalem Prokopem, tomu dokonce zpíváme vokály na jednu písničku na jeho posledním cédéčku Poprvé a naposledy. Nesmím zapomenout na Blue Effect, nádherná spolupráce s Vláďou Mišíkem, Bára Basiková byla skvělá, výborná. Pak třeba jsme dělali předkapelu Chinaski, dokonce jsme i s Karlem Gottem zpívali závěrečnou píseň v Mahenově divadle, to byl benefiční koncert. S Janou Koubkovou jsme jazzovali…

A z těch světových?

To se nám podařili ti Nazareth a Deep Purple. S nima to bylo dokonce tak, že si nás vzali v roce 2006 na dva koncerty v Brně a Liberci jako předkapelu, to bylo báječné. A Nazareth, to bylo tady na zimáku a měli jsme s nima posezení ve sklepě v Mařaticích, to jsou vzpomínky veliké a báječné.

Co z toho byl pro vás největší zážitek?

Asi ti Deep Purple, kteří mi dokonce gratulovali, podávali ruce a říkali něco o tom, že jsem ty mladé děti získal na to, aby zpívaly staré bigbítové vykopávky z šedesátých let. Tehdy se mně klaněli a to jsem si připadal jak nějaký… (smích). To bylo asi největší ocenění a zážitek. To jsem aj bečel (smích).

Kolik jste vydělal na Svatém Pluku?

Sedmnáct let života (smích).

Máte ještě muzikantský sen, který byste si rád splnil?

To jo (bez přemýšlení). To mám, veliký, i když v rámci utopie… Kdybychom se dostali k nějaké světové kapele, se kterou bysme objeli celosvětové turné, to by nebylo marné. To bych si klidně vzal i rok neplaceného volna (smích).

A osobní, bez Pluku?

No, už mi to i začíná chybět, takové to živé hraní. Přece jenom ta studiová práce doma, že to děckám doma nahrávám ve studiu ve sklepě, je to přece jenom něco jiného, než když člověk hraje někde živě. Tak už jsem i zvažoval, že bych zkusil nějak živě hrát, spousta lidí nám pořád říká, už od začátku Svatého Pluku, že by to chtělo jako doprovod živou kapelu. Ale dát dohromady takové velké těleso, dvacet třicet zpěváků plus kapelu, aby to hrálo, znělo, aby to mělo úroveň, ozvučení, to je všechno tak náročné, že zatím se to neuskutečnilo. Ale zvažuju nějaký takový soukromý projekt, třeba jen ve dvou ve třech, něco menšího, bluesového… no uvidím.

Co děláte, když neděláte muziku?

Jezdím na kole. A makám na zahradě (smích). Jak jsou prázdniny, mám nejvíc manuální práce. Opravuju plot, pergolu jsem dělal, takže tak.