Ó ano, z dodržování předepsaného jízdního řádu si zde nikdo vrásky nedělá a autobus směřující z Cagnes sur Mer do horské vesnice Saint-Paul-de-Vence na mě nečeká. Tomu mladíkovi za volantem autobusu vůbec nevadí, že ze zastávky vyjíždí o celých deset minut dříve, než mu jízdní řád ukládá. Samotný proces zastavovaní francouzských autobusů se může našinci zdát poněkud neobvyklý. Je totiž nutné stoupnout si na okraj chodníku, někdy přímo do cesty, a na řidiče mávat tak, aby si všimnul, že na zastávce čeká zájemce o svezení. Když se člověk po úspěšném zastavení autobusu do něj dostane, čeká ho další náročný úsek a tím je cesta samotná. Za jízdy mne provází lehká nevolnost způsobená rychlou jízdou nejen po rovince, ale i v zatáčkách a strmém stoupání do kopce. Nepomáhá ani závan čerstvého vzduchu z pootevřeného okénka. Ten se totiž záhy smísí s vůní těžkého parfému, který použila noblesní dáma sedící těsně přede mnou. Situaci neusnadňují ani složité křižovatky, zmatek na silnici a řidiči, kteří na sebe při sebemenší prodlevě v plynulosti provozu troubí jako o závod.

Největším kamenem úrazu je ale velké množství zastávek mezi vesnicemi a městy. Řidič nezastavuje na každé zastávce, pouze když vidí, že mu do cesty skáče další potenciální pasažér. A tak je pro cizince cestujícího v takovém autobusu nezbytné sledovat v jízdním řádu jména zastávek na trase, kterou se vydal. A pak, poslední bojový úkol spočívá v nalezení jistého červeného tlačítka, které je většinou schované za zády jiného cestujícího nebo pod taškou mile se usmívající paní vracející se z trhu v sousední vesnici. To červené tlačítko, kterých je v autobuse dle mého odhadu dohromady deset, se stává důležitým zprostředkovatelem šťastného příjezdu do vytoužené destinace. Když se vám jej podaří stisknout, řidiči se rozsvítí červená kontrolka a je tak uvědoměn o tom, že má zastavit a cestujícícího pustit na svobodu.

Tímto okamžikem šťastně končí jedna malá cestovatelská peripetie a já si znenadání vzpomenu na české pány řidiče autobusů a konstatuji, že jsem je neprávem považovala za lehce bláznivé. Prudkého brždění před překážkou jsem v autobusech na našich silnicích přece jen svědkem velmi zřídka, kdežto na jihu Francie je to skutečnost zcela běžná a normální. Proto sláva českým řidičům!

Dalším hojně používaným dopravním prostředkem při cestování po Azurovém pobřeží je vlak, který je spolehlivější než výše zmiňovaný autobus, ale také trochu dražší. Za rychlost a pohodlí se platí. Když říkám pohodlí, mám na mysli jednak bezbariérový přístup do vlaku, jednak čisté toalety a v neposlední řadě obdivuhodné ticho, s nímž se francouzské vlaky přibližují k cílové stanici. Uvnitř vlaku si uši cestujícího mnohdy skoro nevšimnou, že v nějakém vlaku jedou, a venku na nástupišti ušní bubínky netrpí ani z půlky tak jako na nástupišti českém. A co teprve proslulý francouzský rychlovlak TGV, to je teprve jízda!

Myslím, že přirovnání k pojízdnému hotelu je v tomto případě zcela na místě. Lístky na vlak se dají koupit na vlakové stanici. Pokud je zavřeno, zachránit vás mohou přístroje podobné automatům stojící na každém nástupišti. Z nich v případě, že má cestující dostatek drobných kovových mincí, po malé chvilce vypadne požadovaný druh lístku. Jestliže cestující dostatkem kovových mincí nedisponuje, nastává prekérní situace, neboť cestující je nucen do vlaku nastoupit bez lístku, načerno. Pak už jen záleží na tom, zda se odněkud vynoří průvodčí a vy se mu ustrašeně omlouváte, že jste neměli dostatek drobných, tudíž nemáte lístek, a prosili byste proto jeden právě v tuto chvíli. Někteří cestující dělají mrtvé brouky, což se mnohdy nevyplácí, protože v momentě, kdy k vám přistoupí průvodčí s dotazem "votre billet, s'il vous plaît" (Váš lístek, prosím) a vy mu odpovíte, že žádný lístek nemáte, může nastat problém. V opačném případě na průvodčího vůbec nenarazíte a několik euro tak protentokrát ušetříte.

Poznámka redakce: text neprošel jazykovou korekturou

Pavla Krystýnová, Topolná

Již dříve uveřejněné texty naleznete vpravo nahoře v oddíle Související články